Jižan, který zrušil cedulky "jen pro bílé"

AUTRO: Daniel Anýž

Když si Spojené státy loni v listopadu připomínaly půl století od atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho, nebyla ta pravá chvíle psát o jeho nástupci v úřadě Lyndonu B. Johnsonovi. A už jen několik málo novinářů si dovolilo být tak otevřených jako třeba Chip Rolley, komentátor televizní stanice ABC. "Je to nejen padesáté výročí zavraždění Kennedyho, ale také padesáté výročí ode dne, kdy Johnson složil prezidentský slib," připomněl Rolley, že ještě během letu z Dallasu, s Kennedyho rakví na palubě, se stal Lyndon Johnson 36. prezidentem USA. A to prezidentem, který pak podle Rolleyho své čtyři roky v úřadě naplnil "podstatou" a "skutečnými výsledky", a ne jen statusem "celebrity" a jen "sliby" jako před ním Kennedy.

Chip Rolley na svém blogu připustil, že jako rodák z Texasu, odkud pocházel i Johnson, může být trochu zaujatý. Jenže jeho upřímnost míří k jádru věci. Právě včera uplynulo přesně půl století od chvíle, kdy prezident Johnson podepsal přelomovou legislativu, takzvaný Civil Rights Act, který postavil mimo zákon rasovou segregaci v USA. Z amerického veřejného prostoru, z jižanských států USA, z tamních restaurací, autobusových čekáren, umýváren a toalet zmizely nápisy "White Only". Sto let po Abrahamu Lincolnovi, který na konci občanské války zrušil otroctví, to byl právě prezident Johnson, který definitivně zrovnoprávnil americkou společnost před zákonem.

Civil Rights Act byl navíc sice zdaleka nejvýznamnějším, ale zároveň také jen jedním z více zcela zásadních zákonů, které Johnson jako prezident prosadil. Jeho legislativa Voting Rights Act z ledna 1965 zajistila všem Američanům rovný přístup k volbám. Johnson dále zajistil, aby žádné menšiny nemohly být diskriminovány při nákupu nemovitostí, zrušil i rasové a etnické přistěhovalecké kvóty do USA. A dalšími zákony, především pak legislativou o zdravotním zabezpečení seniorů (Medicare), Johnson naplnil svoji vlastní vizi americké "great society". Tedy vizi země, kde má společnost zodpovědnost za potřebné, a v podstatě tak položil základy současné role a fungování federální vlády USA.

Země Lyndona Johnsona

Joseph Califano byl v Bílém domě Johnsonovým vnitropolitickým poradcem, ani on není nezaujatý. Ale ani on příliš nepřehání, když přednedávnem pro deník New York Times uvedl: "Žijeme v Americe Lyndona Johnsona. Tato země je více než kteréhokoli jiného prezidenta zemí Lyndona Johnsona."

A přesto, ta samá Amerika, o které Califano mluví a které Johnson vtiskl její dnešní tvář, si Johnsona pamatuje jako zlomeného muže a neúspěšného politika. Jako prezidenta, který se do oválné pracovny dostal tak trochu nezaslouženě a který pak Spojené státy zatáhl do vietnamské války. V roce 1968, ke konci Johnsonova prvního volebního období, měli Američané ve Vietnamu přes půl milionu vojáků a každý týden jich tam v té době pět set umíralo. Do kolektivní paměti Ameriky se tak z Johnsonova prezidentství neuložily obrazy, jak podepisuje transformativní legislativy, ale záběry z protiválečných demonstrací a heslo: "Hey, hey, L. B. J., how many boys did you kill today!"

Amerika si v Johnsonovi nepamatuje prezidenta, který ve svém funkčním termínu Kongresem protlačil okolo dvou set zákonů, což je ve srovnání se současným stranicky ostře rozděleným, až paralyzovaným politickým procesem ve Washingtonu dech beroucí číslo. Místo toho si historie pamatuje rezignovaného Johnsona, který v březnu 1968, na startu volebního roku, v kterém měl obhajovat prezidentský úřad, národu oznámil, že nechce znovu usilovat o Bílý dům, a z boje odstoupil. O pět let později, ve věku šedesáti čtyř let, zemřel v Texasu, v lepším případě jako zapomenutý, v horším jako opovrhovaný prezident.

Mladistvý, elegantní Kennedy je do americké mysli zakódován jako příslib lepší Ameriky. Jako inspirativní charismatický politik, který své spoluobčany vyzval, aby nepřemýšleli, co může Amerika udělat pro ně, ale jak mohou oni sami pomoci své zemi. Kennedy zůstává prezidentem, který by toho jistě tolik udělal, kdyby nebyl jeho život tak náhle, tragicky přerván. A oproti tomu Johnson? Vidlák z Texasu, muž včerejška, politický šíbr, který se jako dlouholetý senátor naučil všemožné fígle, aby se pak v podstatě vnutil jako viceprezident ke Kennedymu do Bílého domu, a po jeho smrti se snažil přivlastnit si jeho dědictví.

Jaká ale byla realita, není to vůči Johnsonovi až příliš kruté? Vezměme si právě výše zmíněnou přelomovou legislativu Civil Rights Act. Na dobových televizních záběrech, které zachycují finální prezidentův podpis pod hotovým zákonem, působí Johnson až dětinsky komicky. Tečku po tečce, čárku po čárce, vystřídal na svůj podpis postupně přes sedmdesát per, aby je pak mohl rozdávat politikům a občanskoprávním aktivistům, kteří se zasloužili o tento historický zákon. Jedno pero by jistě bývalo patřilo i Kennedymu, který v červnu 1963, půl roku před svou smrtí, do Kongresu předložil návrh tohoto zákona. Ale když se zeptáme, kdo udělal pro rasovou a občanskou rovnoprávnost víc, Kennedy, nebo Johnson? Odpověď je jednoznačná: Lyndon B. Johnson.

Jak správně využít šok

Pro Kennedyho to bylo téma, kterého se jako politik dlouho bál. Jako senátor v roce 1957 hlasoval proti pokusu dostat tuto legislativu na pořad Senátu. Ve volební kampani v roce 1960 se této problematice snažil vyhnout, neboť nechtěl přijít o podporu demokratů z jižanských států USA, kteří v té době byli proti plnému zrovnoprávnění černochů. Ze stejného důvodu pak Kennedy, v prvních dvou letech svého prezidentství, v letech 1961 až 1962, sám o sobě žádnou občanskoprávní legislativu nenavrhl, a k jejímu předložení do Kongresu jej nakonec v létě 1963 ze všeho nejvíce donutily vnější okolnosti. Otevřené rasové nepokoje v jižanských státech a tlak černošských aktivistů, v čele s Martinem Lutherem Kingem.

Od Kennedyho to byl důležitý krok, jenže návrh zákona v Kongresu okamžitě umřel, když se jím legislativci v podstatě odmítli zabývat. A sám Kennedy se o jeho oživení aktivně nesnažil. Na rozdíl od Lyndona Johnsona, který jistě využil i šoku, v kterém se národ a Kongres ocitly po atentátu v Dallasu. Johnson však šel zároveň zcela vědomě proti rizikům, kterým Kennedy předtím ustupoval. Věděl, že si proti sobě postaví své někdejší kolegy a stranické souputníky, vlivné demokratické senátory z Jihu, že bude muset překonat jejich velmi tvrdý odpor. A byl si také vědom, že demokratická strana do budoucna přijde o podporu bílých voličů z jižanských států, což se v praxi dodnes potvrzuje, americký Jih je pro demokratické prezidentské kandidáty od voleb 1968 vždy v podstatě ztracen.

Ale jak Johnson řekl svým poradcům, kteří mu radili, ať s touto legislativou nespěchá, ať počká až po prezidentských volbách v roce 1964: "K čemu by k sakru bylo prezidentství, kdybych to neměl využít pro tento zákon?" A prosadit legislativu se mu podařilo právě díky všem politickým trikům, lobbování, politickým handlům a legislativním kličkám, které se naučil ze svého předchozího dvanáctiletého působení v Senátu, kde byl od roku 1955 lídrem demokratické většiny.

Kennedy nahoře, Johnson u dna. Tak dodnes vypadají průzkumy veřejného mínění, jak Američané zpětně hodnotí své prezidenty. Historie je nespravedlivá, lidská paměť selektivní. Ale jak řekl letos v dubnu současný prezident Barack Obama: "Díky zákonům, které prezident Johnson podepsal, se otevřely nové příležitosti, nové prostory. Otevřely se pro vás, otevřely se pro mě. A díky tomuto úsilí, tomuto odkazu, zde také stojím." Díky Johnsonovi zmizelo označení "White Only" nejen z jižanských států, ale pomyslně i ze dveří do oválné pracovny.

Jak Američané hodnotí své prezidenty

Výzkum veřejného mínění Gallupova ústavu z listopadu 2013

1. John F. Kennedy

2. Ronald Reagan

3. Bill Clinton

4. Dwight Eisenhower

5. Barack Obama

6. George H. W. Bush

7. Jimmy Carter

8. George W. Bush

9. Lyndon Johnson

10. Gerald Ford

11. Richard Nixon

Čtvrtek 2. července 1964
Americký prezident Lyndon B. Johnson stvrzuje přelomový zákon Civil Rights Act, legislativu, která postavila rasovou segregaci v USA mimo zákon. Na stole je vidět zásobník s více než sedmdesáti pery, kterými prezident postupně vyhotovil svůj podpis. Pera pak rozdal jako pamětní dar zákonodárcům a občanskoprávním aktivistům, kteří se zasloužili o prosazení legislativy v Kongresu.
FOTO: ČTK