Stříbrní ďáblové

Je tomu už šedesát sedm let, co si Karel Mynář nechal levou ruku napustit inkoustovým obrazem záchranného kruhu s názvy dvou měst: Praha a Hamburk. Jejich černé linky jsou stále dokonale čitelné. Stejně jako vzpomínky na dobu, kdy se na úsečce mezi oběma body pohyboval jako sedmnáctiletý plavčík.

"Nikdo mě nebuzeroval, měl jsem klid," vypráví o šťastných dobách Mynář. O mámu přišel ve třech letech, táta od rodiny kamsi odešel. Náhradním domovem se Karlu Mynářovi staly říční nákladní lodě brázdící poválečnou Evropu. "V Hamburku bylo všechno rozsekaný a strašná bída," říká starý pán. "Když jste viděl nějakou pěknou ženskou, stačilo jí slíbit kousek chleba, a hned s vámi šla."