Mawerův román o Jidášovi připomíná spíš červenou knihovnu

Román Simona Mawera Evangelium podle Jidáše má dobrý konec. Silný, překvapivý, krapet nejednoznačný. Je však otázkou, jestli se k němu dostane i čtenář, který není ani nekritickým obdivovatelem Brita se slabostí pro české reálie, ani recenzentem, jenž knihy z principu dočítat musí.

Náboženské prostředí Mawerovi nesedlo, v naivnosti a přitaženosti tentokrát nedokáže schovat strhující příběh ani důmyslné prolínání časově vzdálených dějů, tak jak to dovedl v předchozích knihách. Především ve Skleněném pokoji, nominovaném v roce 2009 na Man Bookerovu cenu, který se stal i českým bestsellerem. A to po zásluze, neboť Skleněný pokoj představuje nostalgický obraz kosmopolitního meziválečného Brna. Angličan mu svou poklonou vtiskl velmi lichotivý ráz. Evangelium podle Jidáše má také českou stopu v podobě dvou ženských postav s moravskými kořeny. Ani to z něj ale další tuzemský hit neudělá.