Hudební tipy: Jazzman v masce, ztišený Neckář a Vánoce v katedrále

Ztišené účtování
Václav Neckář – Mezi svými (Supraphon)

Vánoční album Václava Neckáře nazvané Mezi svými připomíná ztišené účtování sama se sebou. Zpěvák, který po natočení písně Půlnoční pro film Alois Nebel a "postnebelovského" alba Dobrý časy výrazně posílil svou uměleckou autoritu díky novým tvůrcům písní, a tedy i novému pojetí, nynější nahrávkou pozici potvrdil. Překonal nebezpečí, že "kategorie" vánočních popových alb zavání spíš kýčem a kalkulem, kdy tvůrčím hlediskům je nadřazen účelový koncept pro svátečně zjihlé publikum.

Deska Mezi svými je sice také sentimentální, ale tentokrát jaksi oprávněně. Chytlavost a vemlouvavost si prostřednictvím přirozeného nadhledu Václava Neckáře drží úroveň a neplazí se před posluchačem jako Glum. Písně ve volných tempech připomínají novodobé koledy, které se vznášejí mezi zemí a nebem, pomíjejí konzumní pudy a zdůrazňují stálé hodnoty.

Je to vlastně banální, ale v jednoduchosti je krása. A kdyby někdo přece jen chtěl mermomocí vytvořit reklamu na vánoční usebrání a i to zpeněžit, pak nemusí. S Václavem Neckářem už je tady, hotová a důvěryhodná.

Swingování v mixéru
Ondřej Havelka a jeho Melody Makers: Kríze sem, kríze tam... (Warner Music)

Dva roky prý přesvědčoval producent Vladimír Kočandrle zpěváka Ondřeje Havelku, pověstného autentickou interpretací meziválečné taneční a swingové hudby, aby šel s dobou a nahrál také elektroswing. Havelka nakonec souhlasil. Na album nazvané Kríze sem, kríze tam..., vydané ke zpěvákovým říjnovým šedesátinám, tedy zařadil se svým orchestrem Melody Makers kromě klasicky pojatých songů i několik elektroswingových úprav.

Havelkovo vykolejení z jeho přes tři desetiletí udržované praxe restaurátora zvuku doby, kdy žánry mívaly jasná pravidla, přineslo potěšující zjištění: čím víc mají Havelka a jeho Melody Makers zažitou původní interpretaci, tím většího odvazu a hudebního vtipu jsou schopni ve zmodernizovaném nadžánrovém pojetí.

Jestliže v klasice znějí vždy džentlmensky, jejich hudba zjemní jako při hlazení kočičí srsti a orchestrální hráči občas předvádějí své suverénní sólové "módní přehlídky", pak v momentech napájených elektrárnou kapela kočku hodí do mixéru, že na ni přijdou až psychedelické halucinace. A to, s jakým nadhledem jde Havelka s dobou – a je tedy "in" –, vyjadřuje hned na úvod desky přejmenování klasické písně Vendelíne, co děláš? na Vendel-in.

Nový počátek
Stromboli – Fiat lux (Warner Music)

Ta otázka se nabízí. Lze po čtvrtstoletí navázat na chvíli, kdy všechno skončilo? Rocková skupina Stromboli se o to pětadvacet let po svém rozpadu a dvou albech z 80. let pokusila nahrávkou nazvanou Fiat lux – Budiž světlo. V jejím názvu vycházejícím z textu písničkáře Vlasty Třešňáka, který opatřil slovy osm písní desky, jako kdyby byla zakotvena naděje nového počátku.

Po velkém třesku, který Stromboli na české hudební scéně svého času vyvolala, následně všechno zhaslo: výjimečné kapele evropských parametrů byly tuzemské rozměry už malé, režim ji ale nechtěl pustit na Západ, a když se to jednou stalo, a to na koncert do Říma, klávesistka Vendula Kašpárková s bubeníkem Klaudiem Kryšpínem emigrovali. Pohádce o "díře do světa", která mohla dojít naplnění, byl konec, i když komunismus záhy padl. Nynější comeback je už "o něčem jiném".

Stromboli se začátkem prosince sešla k zatím jedinému koncertu v pražské O2 areně, který potvrdil silný potenciál "značky", ale už to není regulérní kapela jako dřív, spíš příležitostné setkání starých známých. Jejich nová deska ale na někdejší energeticky vydatné časy navazuje na úrovni, i když nepřináší tak krásně výstřední písně jako debutové dvojalbum. Fiat lux je ale hra "na rovinu" a říká: Už nejsme mladí janci, nelze být věčně zběsilý, člověk s postupujícím věkem potřebuje větší harmonii (životní i hudební) a přítulnější melodie. I proto možná deska končí vlídnou ztišenou baladou Post scriptum, jakou by souputník Stromboli od této kapely nečekal.

Nakonec je to ale příjemné překvapení jako celé album postavené na spolehlivé riffové hře kytaristy Michala Pavlíčka, někdy až démonicky poletujícím astrálním zpěvu Báry Basikové a místy opravdu tvrdé rytmice, jakou by si mohli půjčovat kdekteří metalisté, aby je polepšila. Světlo bylo rozsvíceno.

Daniel Konrád - vedoucí kulturní rubriky

Jazz s maskou
Jason Moran – All Rise: A Joyful Elegy for Fats Waller (Blue Note Records)

Už několik měsíců Jason Moran přichází na pódium, usedá ke klavíru a nasazuje si groteskně obří masku mistra jazzového klavíru Fatse Wallera. Moranovi je totiž právě devětatřicet, stejně jako bylo Wallerovi, než v prosinci 1943 zemřel a jeho popel rozprášili po newyorském Harlemu. Tam dnes žije také přední jazzový interpret Moran, jenž se do Wallerových písní nyní s chutí pouští na desce zvané All Rise: A Joyful Elegy for Fats Waller.