Stesk po půvabu arabské diktatury

Pamětihodný výrok ruského expremiéra Viktora Černomyrdina, že jsme to "chtěli udělat co nejlépe a dopadlo to jako vždycky", se skvěle hodí i na angažmá Západu v Libyi. Jistě: Libye v čele s plukovníkem Kaddáfím byla nevypočitatelným partnerem, schopným přiškrtit tok ropy jen proto, že Kaddáfího juniora popotahovali nějací evropští policisté (z dobrých důvodů, Kaddáfí junior spolu s manželkou týrali služebnictvo).

Kaddáfího Libye také vesele porušovala lidská práva a střílela z vrtulníků do demonstrantů. A pak přišlo protikaddáfíovské povstání a s ním i západní pobouření nad tím, jak režim zneužívá své obří vojenské převahy. Povstalci ustupovali a zkáza hrozila celým městům. A tehdy se do věci vložil Západ. Využil volnějšího výkladu příslušné rezoluce Rady bezpečnosti OSN a rebelům poskytl natolik účinnou leteckou podporu, že to vedlo ke Kaddáfího pádu. Jenže z něj se Evropa mohla těšit jen krátce. Záhy se totiž ukázalo, že kaddáfíovská éra měla i své půvaby.

Muammar Kaddáfí vládl železnou pěstí, ale spolu s lidskými právy držel na uzdě i islamisty. Za něj se z libyjského území neozývaly výhrůžky, že jižní Evropa, zvláště pak Itálie a Řecko, mají už brzo čekat teroristický útok. Panoval sice diktátor, ale aspoň se vědělo, s kým jednat. Dnes má Libye vlády dvě, jenže jejich moc nesahá příliš daleko. Na mnoha územích jsou suverénními vládci vůdci jednotlivých milic. Ozbrojenci se perou o ropná pole a o zisk z vývozu ropy. Jestliže si Západ od pádu Kaddáfího sliboval její plynulejší tok, dočkal se přesného opaku. A kolik cizinců tu kdysi pracovalo! Dnes je pro zahraničního pracovníka libyjská půda svrchovaně nebezpečná. Své už o tom ví i Česko.

Kde se stala chyba? Udělal ji Západ? Jeho letecké údery byly nejspíš nezbytné, ale pochopitelně měly své limity. Další vývoj nikdo neohlídal, Libye byla ponechána sama sobě a fakticky se rozpadla. Snad by se situace pro ni i pro Západ vyvinula lépe, kdyby do země včas přišly mezinárodní jednotky. Neochota k jejich vyslání však byla po irácké lekci - hodně obětí, málo pozitivních výsledků - plně pochopitelná. Krom toho: nemohli by to být výhradně západní vojáci. A Rusko a Čína si svůj vliv v Libyi vojensky pojistit nechtěly.

A pravda je i to, že vývoj jde od devíti k pěti také v těch arabských zemích, kde Západ, na rozdíl od Libye, vojensky neintervenoval. Anebo jen nárazově. Třeba v Jemenu, Sýrii či v Egyptě.