O zatrpklém sjednotiteli Německa Helmutu Kohlovi. Jak učil jíst Merkelovou příborem

Sedmnáct let po odchodu Helmuta Kohla z aktivní politiky si s ním Německo neví rady. K jeho osmdesátinám uspořádalo v roce 2010 slavnost v Kohlově rodném Ludwigshavenu, ale letos, o pět let později, ani jeho vlastní strana, křesťanská demokracie, nechystá zvláštní ceremonie – jen v létě jedno sympozium. (Upozornění: Text vznikl před dvěma lety, připomínáme jej z důvodu úmrtí Helmuta Kohla).

Důvodem není nedostatek respektu. Nikdo nepopírá, že jedině Helmut Kohl, ten věčně opatrný a váhavý, po pádu Berlínské zdi dokázal pochopit a uchopit příležitost a dovést Německo ke znovusjednocení. Dnešní rozpaky souvisejí s částí jeho osobnosti, kdy se rozhodl nadřadit vlastní zájem nad zájem vlastní strany i politiky jako takové.

Helmut Kohl se dodnes nevyrovnal s tím, že tečku za jeho slavnou érou udělala nynější kancléřka Angela Merkelová, když se koncem 90. let veřejně distancovala od Kohla, konkrétně od jeho nechuti jmenovat tajné sponzory CDU. I v tomto ohledu na kariéře člověka, který stál v čele své strany neuvěřitelných dvacet pět let a délkou pobytu v kancléřské funkci překonal zakladatele Spolkové republiky Konrada Adenauera, stále překvapuje její nepředvídatelnost.

Pro politiku se rozhodl velice záhy, legitimaci křesťanské demokracie získal už v sedmnácti. To udělalo v poválečném západním Německu více lidí, ale Helmut Kohl se od nich odlišil rychlým vzestupem. Poslancem zemského parlamentu v Porýní-Falci se stal ještě před svou třicítkou, když dokončil svá studia práv a historie, o deset let později, v roce 1969 se stal v Porýní-Falci premiérem a za další čtyři léta už předsedou celé CDU.

Helmut Kohl – zatrpklý sjednotitel Německa

Další 4
fotografie

Navzdory rychlému vzestupu se zdálo, že mu nebude přáno dobýt v politice úplný vrchol. Dlouho jej provázela pověst příliš provinčního politika, což potvrzoval i neúspěch v celospolkových volbách, kde nedokázal porazit sociálnědemokratického kancléře Helmuta Schmidta, populárního nástupce Willyho Brandta.

Později se však projevily dvě důležité Kohlovy vlastnosti – vytrvalost a čich pro daný okamžik. Ačkoli se proslavil čtyřmi volebními výhrami, za první vstup do kancléřství vděčí něčemu, co mnozí označili za zradu. Na podzim roku 1982 se koalice sociálních demokratů a liberálů rozpadla jen proto, že FDP pod vedením Hanse-Dietricha Genschera vystoupila z vlády, aby vzápětí svými hlasy umožnila vznik jiné koalice, tentokrát s křesťanskými demokraty.

Pragmatický krok byl pro leckteré vedoucí liberály nepřijatelný, například generální sekretář FDP Günter Verheugen kvůli tomu přestoupil k sociálním demokratům. Helmut Kohl žádné výčitky neměl. "Prostě jsem využil příhodné chvíle," vysvětloval později své rozhodnutí. Voliči mu dali za pravdu a na jaře 1983 nově zformovaná koalice vyhrála volby. Na změně vydělal nejen Kohl, díky "obratu" z podzimu 1982 se liberálové udrželi ve vládě, nejdříve se sociálními a potom s křesťanskými demokraty celkem neuvěřitelných 29 let (1969 až 1998).

Tajemství úspěchu

Obra z Falce charakterizovaly dvě vlastnosti, vytrvalost, pověstné umění "věci vysedět", mnohé problémy odsouvat tak dlouho, až se na ně zapomene, a nepředstíraná chuť stýkat se s lidmi. Nejlépe to bylo vidět při volebních kampaních, na jejichž začátku pravidelně vypadal jako ten, kdo musí dohánět soupeře, aby nakonec s náskokem vyhrál.

Vítězil i navzdory nepřízni vlivných médií. S novináři z týdeníku Der Spiegel, který byl vůči němu kritický, se nesnášel tak, že jim nikdy neposkytl rozhovor. Důvod prý pečlivě uchovával doma a představovala ho sbírka nejméně dvaceti titulních stran Spiegelu věštících jeho již tentokrát zcela nevyhnutelný pád. Útoky ho spíše posilovaly: "Těžil jsem z faktu, že jsem byl vždy podceňován."

Za neotřesitelnou pozici uvnitř CDU vděčí odolnosti vůči vnějším útokům a rozsáhlým osobním kontaktům. Pověstný zápisník obsahoval řadu jmen místních funkcionářů, kterým nikdy nezapomněl zavolat nebo napsat přání k narozeninám či k Vánocům. Proto Kohl přežil i vnitrostranické vzpoury. Jedné z nich unikl jen o vlas při sjezdu CDU v Brémách v létě 1989. Tehdy jako na zavolanou přišla zpráva, že maďarský ministr zahraničí Gyula Horn nechal otevřít západní hranice do Rakouska, takže domácí rozmíšky musely jít stranou.

Rok zázraků 1989

Letní piknik však nespadl z nebe, protože Kohlův poradce Horst Teltschik zprůchodnění hranic vyjednával osobně v Budapešti už řadu týdnů. Piknik u Šoproně, po kterém řada východních Němců přešla otevřenou hranicí do Rakouska, odstartoval běh událostí, kvůli kterým se roku 1989 říká "annus mirabilis", rok zázraků, protože padla Berlínská zeď a s ní komunistické režimy.

Dnes se zdá rozpad východního bloku samozřejmý, ale jestli něco nebylo samozřejmé, tak to bylo znovusjednocení Německa. Když s touto myšlenkou na konci listopadu 1989 Kohl vyrukoval, nezaskočil ani tolik Moskvu jako dva největší spojence Spolkové republiky, Británii a Francii. Premiérka Margaret Thatcherová se obávala znovusjednocení do té míry, že se pokoušela navádět sovětského vůdce Michaila Gorbačova, aby se postavil proti. Prezident Francois Mitterrand sice její obavy z růstu německého vlivu sdílel, ale byl natolik prozíravý, že se rozhodl znovusjednocení nebránit a výměnou za souhlas vyjednal vznik hospodářské a měnové unie a s tím i společné evropské měny.

Taková konstelace vyžadovala velkou politickou obratnost a hlavně rychlost, což odporovalo Kohlově osobnímu založení. "Vždy se vyhýbal riziku, byl nanejvýš opatrný, ale během měsíců, kdy se jednalo o sjednocení rozděleného Německa, se vydal jako provazochodec na lano bez záchranné sítě," vzpomínal jeden z kancléřových poradců. Tady je nejvíce patrný rozdíl mezi ním a jeho předchůdcem Helmutem Schmidtem. Ten tvrdí, že kdo má vizi, by měl neodkladně zajít na vyšetření k lékaři, ale vždy obezřetný a pragmatický Helmut Kohl je naopak přesvědčen, že vizionáři jsou skuteční realisté.

Niterné evropanství

Své vize prosazoval někdy i proti oprávněným námitkám. Myšlenku společné měny, s níž přišel prezident Mitterrand, chápal Kohl jako způsob, jak propojit sjednocené Německo s Evropou.

Tady u něj politické argumenty převažovaly nad ekonomickými. "Musel jsem to prosadit, i když už tehdy zaznívalo, že měna, na které se budou podílet i Řekové a Italové, se nikdy nestane pořádnou měnou," říká v rozhovoru, který odvysílá ARD. Za touto úvahou stojí Kohlova zkušenost, osobní zážitek z druhé světové války a přesvědčení, že je třeba udělat vše, aby se podobný konflikt již nikdy v Evropě neopakoval. Proto prosadil euro, i když se později přiznal, že si byl jist, že při referendu by ve Spolkové republice neprošlo.

Systém Kohl

Velká kariéra s prokazatelnými výsledky nutně dodá sebevědomí. V Kohlově případě ho však vzdálilo i od lidí, s nimiž míval vynikající osobní vztahy. O bývalém ministrovi práce Norbertu Blümovi, se kterým si jako s jediným ve vládě tykal, dokázal říci: "Ten člověk je mi úplně lhostejný, proto ani nechci vyslovit jeho jméno." Zvláštním případem je Angela Merkelová, kterou vzal do vlády, učil ji základy politického řemesla a která se svému někdejšímu mentorovi svým politickým stylem, především vyčkáváním a obezřetností v mnohém podobá.

Z rozsáhlého rozhovoru, jenž vznikl před dvanácti lety (tedy ještě než částečně ztratil hybnost a řeč) a z něhož tento týden odvysílá televizní stanice ARD dva devadesátiminutové relace, je cítit zatrpklost. "Paní Merkelová neuměla ani pořádně jíst nožem a vidličkou," tak osobního výroku by se státník, za něhož se Kohl považuje, měl vyvarovat. Nejvíce se ho muselo dotknout, když mu v prosinci 1999 v deníku Frankfurter Allgemeine v souvislosti s aférou tajných darů vytkla, že bývalý kancléř staví vlastní slib nad zákon.

O stranickou pokladnu se předseda CDU vždy uměl postarat a o peníze si neváhal říci. Když z automobilky Daimler-Benz dorazil šek na padesát tisíc marek, Kohl ho nechal obratem vrátit zpět s komentářem "zdá se, že firma má finanční problémy" a dočkal se dvojnásobné sumy.

Odhalení tajných, a tedy nelegálních darů skončilo pro Kohla neblaze. Když odmítl zveřejnit jména sponzorů s tím, že jim dal čestné slovo, že je neprozradí, poškodilo to vztah s jeho nejbližšími spolupracovníky, například i s dnešním ministrem financí Wolfgangem Schäublem, který byl dlouho pokládán za Kohlova korunního prince.

Rodina

V případě politika s tak výraznou a dlouho úspěšnou kariérou nepřekvapí, že jí podřídil svůj osobní život. Rodinu v roce 2001 zasáhla sebevražda první ženy Hannelore trpící po léta silnou světloplachostí vyvolanou nejspíše traumatickým zážitkem z konce války.

Hannelore po léta snášela důsledky politického vzestupu svého muže. Postěžovala si jen zřídka, jako třeba když řekla: "Po pěti hodinách marného čekání se umí radovat snad jen pes. Hodně jsem se od našeho psa naučila." I oba synové dlouho hledali způsob, jak se vyrovnat se silnou osobností otce.

Život v ústraní

Kohlův pocit izolace posílil úraz, který utrpěl v roce 2008. Po pádu ze schodů má omezenou hybnost a hlavně řeč a prostředníkem s vnějším světem se stala druhá manželka, ekonomka Maike Richterová.

Nynější trpkost zaznívající opakovaně z úst politika, kontrastuje s nadhledem, jehož byl dříve schopen. Takový Helmut Kohl proslulý svou vášní k jídlu, která mu vynesla přezdívku hruška, se dokázal svěřit, že když hluboko po půlnoci vybírá ledničku, určitě nemyslí na dějiny. A na chvalořeči ve Vídni, kde jej opěvovali jako evropský monument, odpovídal: "Vy víte, jak se to má s pomníky. To se lidi sejdou, pronášejí se projevy, zahraje hudba, odhalí se pomník a lidi zatleskají. Potom se rozejdou a na sochu se pomalu začnou slétat holubi."

Nemohl tušit, že jeho vlastní bonmot se stane skutečností.