Jiří Stránský k zahájení Pražského jara: Byl Beethoven nacista?

Zakončil jsem titulek otazníkem ve chvíli, kdy kolem mě procházela nejmladší vnučka a – vidouc slova Byl Beethoven nacista? – zeptala se: „To nemyslíš vážně, dědo, že ne?“

Připomněl jsem jí, že vloni, když na gymplu probírali fundamentalismus a chtěla o tom ode mě nějaké odpovědi, uvedl jsem pár jmen a poprosil ji, aby mi řekla, jestli ta či ona nebo ten a ten jsou fundamentalisti, a díky tomu se jí mnohé vysvětlilo, takže se většinou trefila. I když o jedné učitelce, co je taky poslankyní, řekla, že je spíš kráva než fundamentalistka.

Omlouvám se za ten úvod, ale je – vlastně – povinností nás všech ozývat se, jakmile se kdekoliv na světě začne připomínat jakákoliv – opakuji jakákoliv ideologie vraždící všechny, kteří s ní byť jen nesouhlasili, natož se postavili proti ní. Ony miliony mrtvých a umučených ve jménu Hitlera a Stalina dodnes nelze vyčíslit, a už ani ty, co zahynuli ve jménu současné černé víry.

Krátce potom, co vyšel program Pražského jara na letošní sezonu, do kanceláře festivalu dorazil dopis od anonymní pisatelky, v němž nepříliš vybíravými slovy spílala Pražskému jaru, že dovolilo, aby festival Mou vlastí zahajoval orchestr ze země, která ve jménu nacismu a tak dále… Přečetl jsem si ten dopis a hned si vzpomněl, jak se ve jménu komunismu nesměli po okupaci bratrskými vojsky hrát a zpívat Braniboři v Čechách. Braniborští okupanti.

Chodil jsem na gympl v Praze ve Velvarské (nyní Evropské, předtím Leninově), kde uměnímilovná parta študáků prostřednictvím školního rádia pořádala koncerty (do té party také patřili bratři Koptové či jeden z našich nejlepších překladatelů a literárních historiků Jindřich Pokorný) všelijakých hudebních žánrů od Ježka a Gershwina až po Stravinského a Louise Armstronga. Jednou také pustili Schubertovu Nedokončenou, a v poledne na velké ceduli vedle ředitelny pár oktavánských komunistů protestovalo proti hraní nacistické muziky.

Ví se o mně, že jsem byl skoro deset let zavřený. Taky s těmi, kteří se i v kriminále dovedli hádat kvůli Smetanovi a Dvořákovi, a – přestože celá moje rodina byla hodně múzická – teprve oni mě pořádně naučili milovat Smetanu i Dvořáka. A Janáčka a Martinů (toho zločineckého emigranta) a další a další. Jakož i nacistu Bacha a Mozarta, jenž byl poddaným Habsburků, kteří nás Čechy tak utiskovali.

Onehdy jsem viděl v televizi, jak islamisti likvidovali tisícileté kulturní památky, a přitom jsem si vzpomněl na tu anonymní paní. Že by se k nim měla přidat, vyučit se a pak u nás vyhodit do povětří sochu Beethovena. Nebo Goetha – to je podle ní nejspíš taky nacista.

U Žlutých lázní v Podolí se na hřišti houpal asi čtyřletý klučina a přitom si zpíval: „Znám jednu dívku, ta má dukáty…“

Je prima slyšet z dětských rtů, že to s námi není tak zlé…

Autor je spisovatel a scenárista