Obvykle se v tomto sloupku věnujeme vysvětlení základních ekonomických termínů nebo reakci na vývoj ekonomické situace. Dnes si dovolím poněkud odbočit k tématu průtokových ohřívačů, které by nemusely mít s ekonomikou nebo vysokými školami mnoho společného − tedy pokud by nešlo o průtokové ohřívače mozků.
Takto totiž vysoké školy bohužel vnímá řada firem − tedy jako ohřívárny budoucích zaměstnanců, a nikoliv jako zásobárny možných řešení a lidí, kteří jim díky svým zkušenostem, přehledu a know-how mohou pomoci.
Se zmíněným přístupem firem mám bohaté zkušenosti, protože kromě klasického "akademického" zaměstnání dlouhodobě pracuji na komerčních projektech pro české i zahraniční společnosti. V posledních několika letech se snažím podobné věci realizovat i přímo na VŠE. Není to ale žádná legrace, protože velkou část našich potenciálních zákazníků musíme nejdříve přesvědčovat, že nejsme jenom tím zmíněným ohřívačem, ale že (stejně jako v zemích na západ od nás) mohou na vysoké škole hledat inspiraci, nápady, rady a kompetence při jejich realizaci. Musíme tedy prorážet několikanásobnou bariéru vstupu do kontraktu. Nejdříve musíme dokázat, že nejsme pouze akademičtí teoretici, dále předvést, kde je přidaná hodnota našeho řešení oproti konkurentům, a na závěr vysvětlit zákazníkovi, že ani my nepracujeme zadarmo a že skutečnost, že si z projektu napíšeme několik článků do vědeckých časopisů, nebude tou správnou odměnou za naši práci.
Vysoké školy se i díky systému svého financování zapouzdřily samy do sebe a řadu let kontakt s firmami v podstatě vůbec nepotřebovaly. Účast na společných projektech byla jaksi nad plán a do nedávné doby nebyla jakkoliv započítávána do jejich hodnocení.
Pro firmy tak bylo velmi obtížné proniknout do toho, co se na vysokých školách vlastně dá dělat, a podle mých zkušeností po několika dobře míněných pokusech rezignovaly.
Za poslední roky jsem měl možnost absolvovat řádově desítky seminářů, konferencí nebo diskusí na téma, proč spolupráce firem a vysokých škol nefunguje a jak ji "podpořit". Výsledkem bylo obvykle konstatování, že by měl hlavně pomoci stát. To se také začalo dít a vznikla řada dotačních programů zaměřených na tuto oblast. Přes nepopiratelné dílčí úspěchy se nám tak k výše uvedeným diskusím s našimi zákazníky díky tomu přidala další bariéra ve formě "pojďme, uděláme společný projekt a dostaneme na něj dotaci, aby nás moc nestál".
Přesto je koloběh spolupráce v podobě nápadu nebo výzkumu vzniklého na vysoké škole, jeho realizace v reálném byznysu za účasti studentů a převzetí zkušeností zpět do výuky a výzkumu školy naprosto zásadním schématem pro to, aby se spolupráce vysokých škol a firem − zejména v oblasti aplikovaných věd − mohla dále rozvíjet. Jen tak školy budou moci držet tempo s rozvojem podnikání a podporovat ho. Dlouhodobé projekty tohoto typu, které máme s našimi partnery, to potvrzují. Na nich může také firma poznat kvalitní studenty již v průběhu jejich studia na vysoké škole.
Nemá tedy cenu jen čekat na pomyslném ústí z ohřívače mozků a stěžovat si na kvalitu "výstupu". Je třeba stát se jeho součástí. Jde to − a tohle není akademická teorie.
