VŠE o nejmenování svého profesora

Akademický svět je zvláštní. Má rád tradice, ale chce být moderní. Má rád nezávislost, ale potřebuje financování od státu. A má stejný problém jako hokej či fotbal − téměř každý je odborník na problematiku vysokoškolského vzdělávání. Vždyť například v Praze má vysokoškolské vzdělání každý pátý člověk a počet vysokých škol na obyvatele nás jistě řadí na první místa celosvětových žebříčků.

V rozjitřené atmosféře, kdy pan prezident odmítl jmenovat dva docenty z Univerzity Karlovy a jednoho z Vysoké školy ekonomické v Praze, začínají další diskuse o nutných změnách ve vysokém školství. Tyto diskuse jsou samozřejmě legitimní, ale počin pana prezidenta je vyvolal v nejméně vhodnou dobu. Dlouhých osm let vznikala novela vysokoškolského zákona, kterou bude projednávat Poslanecká sněmovna. Když se konečně shodli tři hlavní aktéři, tedy ministerstvo školství, Rada vysokých škol a Česká konference rektorů, na její podobě, přijde znenadání zpráva z Pražského hradu.

Podle mého názoru dává současná úprava vysokým školám maximální samostatnost při zachování náročnosti a objektivnosti jmenovacího profesorského řízení. Celý proces začíná na základě iniciativy uchazeče, jenž předloží náležitosti dané zákonem a také doporučení uznávaných odborníků z oboru. Děkan fakulty stanoví hodnoticí komisi složenou z větší části z profesorů či docentů, kteří působí na jiných univerzitách. Po doporučení komise následuje tajné hlasování vědecké rady fakulty a následně vědecké rady univerzity.

Řízení ke jmenování profesorem nemají všechny vysoké školy, může probíhat pouze na vysoké škole, která má akreditovaný doktorský studijní program, v jehož rámci se na ní vyučuje daný obor. Ale co je z hlediska autonomie vysokých škol velmi důležité, nikdo nám nestanovuje kvóty, kolik profesorů smíme mít, ani kritéria, podle kterých řízení probíhá. Záleží tedy takřka výhradně na vysokých školách, kolik a jak kvalitních vysokoškolských profesorů bude tato země mít.

O tom, že svou zodpovědnost berou univerzity velmi vážně, svědčí skutečnost, že z 15 tisíc akademických pracovníků, jejichž mzdy jsou hrazeny ze státního rozpočtu, je necelých 12 procent profesorů. Proto by bylo zbytečné, a možná i kontraproduktivní, zavedený, dobře fungující systém měnit jen kvůli tomu, že současný pan prezident není "strojem na podpisy".

Novela vysokoškolského zákona zpřesňuje proces jmenování, ale ponechává symboliku jmenování v rukou prezidenta. Formální jmenování profesorů by totiž mělo být pro nejvyššího představitele každé země poctou, kterou prokazuje úctu univerzitní vzdělanosti. Je tomu tak ve Francii, a dokonce i ve Velké Británii, kde královna jmenuje nejvýznačnější, takzvané Regius profesory na prestižních univerzitách, jako jsou Cambridge nebo Oxford. Takže jmenování není přežitek z dob rakousko-uherské monarchie, jak se dnes často uvádí.

Věřím proto, že nedůstojná situace kolem nejmenování tří docentů neohrozí novelu vysokoškolského zákona a nevyvolá snahu o zavedení změn na poslední chvíli kvůli situaci, která je spojená pouze se současným panem prezidentem. Všichni jeho předchůdci od dob první republiky neměli se jmenovacím profesorským řízením problém a ceremoniál v Karolinu, na půdě nejstarší univerzity ve střední Evropě založené Karlem IV., jim proti mysli nebyl.