Česko, uranová velmoc s následky

Česko je možné právem pokládat za uranovou mocnost světového formátu. Nejde jen o to, že na našem území leží jeden z posledních činných uranových dolů v Evropě. Dějiny využívání nejtěžšího přírodního kovu, který lidstvo dokázalo zpracovat ke svému užitku i zkáze, zásadním způsobem ovlivnila jeho těžba z našich ložisek.

Dobývání uranové rudy začíná v Jáchymově v 19. století, ale byl to jen vedlejší produkt při těžbě stříbra. Tehdy se kov využíval jako barvivo ve sklářském a keramickém průmyslu. Začátkem 20. století bylo z narudlého jáchymovského smolince (jak mu horníci říkali kvůli tomu, že značil neúspěch při hledání stříbra) získáváno vůbec první radium pro léčbu zářením.

Několik let zde držel Jáchymov světový monopol a ceny za gram radia se šplhaly neuvěřitelně vysoko - v roce 1911 stál jeden gram radia půl milionu německých marek.

Rozmach těžby přišel po druhé světové válce, když se z uranového koncentrátu stala klíčová ingredience k výrobě atomové bomby, ale i k mírovému využití jaderné energie v elektroenergetice. Většina uranu vytěženého v Československu mířila do Sovětského svazu, který rudu potřeboval pro budování svého jaderného arzenálu i k provozu prvních výzkumných a prvních energetických reaktorů. Z téměř 110 tisíc tun vytěžené rudy za éry socialismu doma zůstalo asi jen pět procent.

Vedle obnovení produkce v Jáchymově bylo postupně zahájeno dobývání v Horním Slavkově, Příbrami, Stráži pod Ralskem a řadě dalších lokalit. Jejich počet se nakonec vyšplhal na 66. Jednou z nich byla i Rožná na Žďársku, kde se těžba rozjela v roce 1957 a jako v jediném dosud funkčním dole u nás i ve střední Evropě pokračuje dodnes.

Podmínky v dolech prošly během uplynulých dekád velkou proměnou. Náročnou práci v těžkých podmínkách po dlouhé období vykonávali političtí vězni. Vedle klasické hlubinné těžby byla pak v oblasti Stráže pod Ralskem v 60. letech minulého století zahájena těžba podzemním loužením. Při ní jsou do podzemí pumpovány chemikálie (hlavně kyselina sírová), jež uran rozpouštějí. Vzniklý roztok je potom čerpán na povrch, kde se z něj uran oddělí. Kvůli velikému politickému tlaku na maximální množství vytěženého uranu byla tehdy upozaděna ochrana životního prostředí a státní podnik Diamo dodnes likviduje následky.

Od konce 90. let zůstal v provozu jen důl v Rožné, ale i ten pravděpodobně čeká do několika let postupný útlum. I když jde o druhé největší ložisko u nás (po Příbrami), vyčerpává se. Zatímco v roce 2009 dosáhla těžba 242 tun, loni to bylo jen 193 tun a pro letošní rok se plánuje vytěžení 170 tun uranu. K tomu, aby se vyplatilo těžit i hlouběji než ve stávajících 1150 metrech pod zemí, musely by vzrůst ceny uranu na světových trzích. Ty se v posledních osmi letech svezly ze 7000 korun za kilogram na zhruba 1500 korun. Svou roli zde sehrálo otevírání nových dolů v Kazachstánu a v afrických zemích.

Státní podnik Diamo nicméně nechce kapitolu tuzemské těžby zcela uzavřít a plánuje otevření dalšího ložiska u Brzkova na Jihlavsku. Přípravné práce posvětila loni v prosinci vláda. Podle nedávno dokončené studie proveditelnosti by těžba uranu mohla u Brzkova začít někdy kolem roku 2023 a pokračovat zhruba 16 let. V ložisku se podle dosavadních odhadů nachází kolem tří tisíc tun uranu. Konečné rozhodnutí o zahájení těžby ale s největší pravděpodobností připadne až některému z příštích vládních kabinetů.

V brzkovském dole by mohlo být zaměstnáno 410 lidí. Horníci z Rožné, v níž by měl být uran dotěžen zřejmě v roce 2017, tam však přejít nestihnou. V dolech totiž mohou kvůli zdravotnímu rizikům pracovat jen deset let. I tak ale Rožná zcela neosiří. Pokud se rozjede produkce v Brzkově, bude se uranová ruda převážet ke zpracování do 50 kilometrů vzdálené chemické úpravny v Rožné. Tu nyní kromě těžařů využívají i mezinárodní instituce a uvažuje se o její modernizaci.

Ve světě se ročně těží bezmála 60 tisíc tun uranu, největšími velmocemi v těžbě rudy jsou Kazachstán, Kanada, Austrálie, Niger a Namibie. Podle aktuálních studií vystačí světové zásoby uranu, nezmění-li se počet jaderných bloků a nenasadí-li se nové technologie, na nejméně sto let. Ovšem po roce 2030 se očekává nástup nové generace reaktorů, které umožní znovu využít již použité palivové články. Díky tomu by jádro mohlo sloužit energetickým potřebám lidstva ještě tisíce let.

Přes tyto vyhlídky počítá stát s tím, že použité palivo z našich bloků bude třeba někde natrvalo uskladnit. Nejvhodnějším místem pro tyto účely jsou geologické formace hluboko pod zemí. Aktuálně probíhá průzkum sedmi potenciálních míst vytipovaných Správou úložišť radioaktivních odpadů. Jde o lokality Čertovka na pomezí Ústeckého a Plzeňského kraje, u Březového potoka poblíž Horažďovic v Plzeňském kraji, v Magdaleně na Táborsku, Čihadlu na Jindřichohradecku, Kraví hoře na Žďársku, Hrádku na Jihlavsku a v Horce pod Velkým Meziříčím.

Trvalé úložiště by v Česku mělo fungovat od roku 2065. Jeho stavba však potrvá asi 15 let, proto je třeba o konkrétním místě rozhodnout dříve. Náklady, které by podle stávajících odhadů měly dosáhnout zhruba 50 miliard korun, budou kryty z tzv. jaderného účtu, do něhož drtivou většinu prostředků odvádí ČEZ. Na účtu se již nahromadilo přes 20 miliard korun.