VŠE o...státním bankrotu v západní demokracii

Původ slova bankrot pochází z "banca rotta" neboli "rozbitá lavice". Tento spontánní akt se odehrával mezi obchodníky v Itálii, kteří se rozbíjením lavic vyrovnávali se svými kolegy na tržišti, jež se ocitli v platební insolvenci a nebyli s to dostát svým závazkům.

Státní bankroty se ve srovnání s těmi osobními ukazují jako o poznání složitější, přesto ale nejsou ničím ojedinělým. Zhruba za poslední dvě století proběhly ve světě více než dvě stovky bankrotů či restrukturalizací dluhu. Některé evropské země, jako třeba Řecko, Portugalsko, Španělsko, si jimi prošly opakovaně.

V poválečném období je ale klasický bankrot vyspělé západní ekonomiky přece jen fenoménem unikátním. Diskuse na toto téma v politických i akademických kruzích naplno ožila v roce 2010, kdy kolébka západní demokracie byla nucena požádat o finanční pomoc. Nutno dále zmínit, že helénská republika si v určitých ohledech částečným bankrotem prošla již v roce 2012. Jak jinak nazvat situaci, kdy byli její soukromí věřitelé nuceni reálně odepsat více než 70 procent hodnoty dluhopisů. Navíc od té doby Řecko splácí své závazky jen díky mezinárodní pomoci.

Co by ale následovalo, kdyby Řecko opravdu "oficiálně" vyhlásilo platební neschopnost? V evropském prostředí by ihned došlo k oslabení burz i společné měny. Řecký systém by nejspíš neměl na výplaty důchodů a sociálních dávek ani na splácení dluhopisů. V následujících dnech by postupně zkrachovaly řecké banky. Část obyvatel Řecka, která nestihla převést své úspory do zahraničí, by o ně přišla, přičemž i pojištěné částky by byly v ohrožení a jejich vyplacení v krátkodobém horizontu by bylo velmi nejisté. Následovalo by zavedení administrativních kapitálových kontrol.

Evropské politické elity by se o to více dohadovaly o možném mechanismu vystoupení Řecka z eurozóny, které však právo v současné době neumožňuje. Možná německé či jiné tiskárny by začaly tisknout novou drachmu, která by se postupně znehodnotila vůči euru s eventualitou až na čtvrtinu současné hodnoty. Problémem by však byly řecké závazky vůči věřitelům, které by zůstaly i nadále oceněny v eurech, což by tyto dluhy v relativním vyjádření ještě zvýšilo.

Životní úroveň by následně mohla poklesnout v řádech desítek procent. To je pro běžné Řeky těžko představitelné, když od roku 2008 se jim již snížila téměř o pětinu, měřeno prostřednictvím HDP. Taktéž nezaměstnanost by vzrostla, nyní tento ukazatel zaujímá nelichotivé první místo v rámci unijní osmadvacítky.

V krátkodobém až střednědobém horizontu by byly celkové efekty pro Řecko dramatické, v dlouhodobém o poznání perspektivnější. Po teoretické možnosti zavedení nové měny by řecká centrální banka obnovila vlastní měnovou politiku, úroková míra u nově emitovaných státních dluhopisů by vzrostla. V případě oficiálního vyhlášení bankrotu by se musely v Řecku pravděpodobně ještě více snížit důchody, poklesnout mzdy, zeštíhlit státní aparát, asi by byly vypsány nové volby. Zadlužené řecké hospodářství by čekala tvrdá systémová opatření.

Oficiální bankrot Řecka a jeho případné vystoupení z měnové unie jeho zahraniční věřitelé unesou, protože s ním většina již nějakou dobu kalkuluje. Je téměř jisté, že by proběhlo další kolo odepisování dluhů. Eurozóna by přežila. Řecko není pro EU a její představitele důležité z ekonomického hlediska, reprezentuje něco okolo 1,6 procent HDP všech jejích členů. Je ale poměrně důležité z geostrategických důvodů a zejména politických. Vrcholné evropské elity by musely přiznat, že jim politický plán nevyšel.