Struny podzimu zahájí zpěvačka Buika, která chce dosáhnout věčnosti

Zatímco pro našince je Mallorca turistickou atrakcí, pro zpěvačku Buiku, která 5. října koncertem ve Státní opeře zahájí letošní Struny podzimu, byla hudební školou.

Buika se narodila v hlavním městě ostrova Palmě a vyrůstala v romské komunitě, stmelené hudebním jazykem flamenka. Uvnitř této subkultury byla Buika jedinou černoškou − pověrčivým sousedům prý přinášelo štěstí, když si mohli sáhnout na její kudrnatou hřívu.

Buičini rodiče na Mallorcu přijeli z Rovníkové Guineje, bývalé španělské kolonie ve střední Africe. Zpěvaččin otec studoval ve španělské Granadě, psal básně i politické studie.

Když bylo Buice devět, zmizel a neukázal se dalších šestadvacet let: vrátil se do Guineje a nějaký čas byl ministrem ve vládě, která se později změnila v diktaturu.

Dnes se Buika i díky těmto kořenům a svému dětství plynule pohybuje mezi žánry. Zatímco s hudbou španělsky mluvícího světa prožila dětství, barva kůže ji spojuje s americkým soulem. Po muzikálových rolích a elektronickém období "skládala hudební maturitu" v kasinech Las Vegas, kde se živila napodobováním Tiny Turnerové. K němu má Buika nejlepší pěvecké i fyzické předpoklady.

Sama se označuje za bytost bise­xuální a trojrozměrnou − aféry s partnery obou pohlaví jí ve Španělsku přinesly bulvární popularitu, ale sama zpěvačka bere svoji orientaci jako symbol. Na rozdíl od celebrit sleduje jiné cíle: "Některé popové hvězdy se snaží zalíbit masám, tím si ale vytvářejí limity. Já chci být jako saxofonista Charlie Parker. Dosáhnout věčnosti."

Srovnání s velikánem jazzové historie zní možná troufale, ale Buika riziko vyhledává. V titulní písni svého klíčového alba El último trago z roku 2009 zpívá: "Z ničeho ve svém životě jsem se nepoučila / Stále dělám tytéž chyby."

Španělsky mluvící svět toto trpké poselství dobře zná od Chavely Vargasové, zpěvačky původem z Portorika, která jako první dodala ženský pohled mexickým songům zvaným ranchera. Přitom se oblékala jako muž, kouřila doutníky, držela zbraň a v jedenaosmdesáti letech se otevřeně přiznala, že je lesbička.

V Česku je Chavela Vargasová známá jen hrstce zasvěcenců, kteří ji viděli ve filmu Frida, zato v latinskoamerické kultuře její ikona temně září.

Buika ráda vzpomíná, jak se s Vargasovou spřátelily − když zpívala v Mexico City, Vargasová za ní po koncertě přišla, objala ji a řekla: "Ty jsi má černošská dcera."

Album inspirované Vargasovou, za něž později získala takzvanou latinskou Grammy, Buika natočila na Kubě s vynikajícím pianistou Chuchem Valdésem. Na dalších nahrávkách spolupracovala s kytaristou Patem Methenym, klavíristou Chickem Coreou, hráčkou na sitár Anoushkou Shankarovou či raperkou a zpěvačkou Meshell Ndegeocellovou.

Pedro Almodóvar Buice pomohl na stříbrné plátno ve filmu nazvaném Kůže, kterou nosím. Vloni pak vydala svoji první knížku obrázků a poezie.

Fyzickým pokračováním hudební tvorby Buiky je její tetování. "Nenávidím pocit zranitelnosti a tetování mi pomáhá ho překonat," zdůvodňuje zpěvačka, proč po každém turné přidá na svoji kůži nový ornament.

Na pražském koncertě představí repertoár z posledního alba Vivir sin miedo, česky Život beze strachu, na jehož pilotním singlu zpívá duet s držitelem dvou cen Grammy − a mimochodem potomkem českých emigrantů z Rakouska-Uherska − Jasonem Mrazem.

Jedná se o nahrávku směrovanou na masové publikum, která je snadno řešitelným rébusem. Poklidný Mrazův hlas působí jako pevná kotva a spojka se světem plným jistot, nad níž Buika pulzuje jako střela rafinovaně měnící kurz a podávající svědectví z méně známých hudebních krajin.