Někdy v létě Woody Vašulka oznámil, že naposledy jede do Evropy. "A trumpetu máš?" zeptal se ho předevčírem v pražské Redutě saxofonista Jiří Stivín.
Než se v exilu v USA stal průkopníkem videoartu, Vašulka pomáhal tehdejšímu studentovi FAMU Stivínovi s kameramanským cvičením. A především ho, sám trumpetista, seznámil s jazzem. Na Vašulkovu počest se tak včera v Redutě odehrál zvláštní večer − projekce jeho filmu Art of Memory z 80. let následovaná jazzovou improvizací Stivína s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem.
A nebyla to, jak naznačovaly kamery a převážně „famácké“ publikum, soukromá rozlučka. Do Reduty se prodávaly vstupenky už na sedmý koncert dua. Stivín s Vitoušem, staří známí ze 60. let, za poslední dva roky improvizovali v Německu, Srbsku, Maďarsku, vloni dokonce v rezidenci amerického velvyslance v Praze. Nikde už si nemusí zkoušet, jestli se k sobě hudebně hodí.
Společně se hodí zejména do Reduty, kde Stivín v 70. letech každý čtvrtek hrával s kytaristou Rudolfem Daškem takzvané Tandemy − přejímáním postupů freejazzové improvizace to byly moderní a v době sovětské okupace i z ideologického hlediska "nebezpečně svobodné" večery.
Zato slyšet dnes v Redutě Miroslava Vitouše není jen tak. Někdejší emigrant, který v 70. letech coby spoluzakladatel kapely Weather Report zanechal nejvýraznější českou stopu ve světovém jazzu, žije v Itálii a kvůli vysokým nárokům na honorář vystupuje zřídka. Český posluchač tak za ním musí vyjíždět.
Ale Vitouš byl výtečný v Tel Avivu, kde před pěti roky oživil trio s klavíristou Chickem Coreou a bubeníkem Royem Haynesem, před třemi roky působivý v klubu ve Vídni a před dvěma příliš hudebně pokročilý v Budapešti, kde mu studentský big band nestačil a Maďaři z koncertu odcházeli.
Jiří Stivín & Miroslav Vitouš
Woody Vašulka Farewell
30. září, Reduta Jazz Club, Praha
Často Vitouš vystupuje sólově. Když si z notebooku pouští předtočené orchestrální samply, je to vysoce sofistikovaná hra − možná jako když vrcholový šachista táhne sám proti sobě. Ale u některých Vitoušových recitálů se projevuje fyzická únava, možná nedostatek cvičení. Vždy zní zajímavěji, když dostává podněty od spoluhráče − jako když v 70. letech natočil duo se saxofonistou Janem Garbarkem.
Nynější spolupráce sedmašedesátiletého Vitouše s dvaasedmdesátiletým Stivínem těží z generačního porozumění i rozdílných osobností. Přestože zúročuje i praxi z oboru barokní hudby, Stivín je uvolněnější typ, často vtipně trylkující na nástroj či blekotající hlasem, kdežto důstojného Vitouše na hudební legrace neužije. S chutí ale přijímá každou lyrickou frázi nebo rytmickou figuru − jedno, jestli ze saxofonu, příčné a basové flétny nebo píšťal, které si Stivín na koncert typicky přinesl.
Oba hudebníci jsou navíc sebevědomí, ani na okamžik nepochybující o svém přínosu, což v improvizaci vytváří vítané napětí.
Přestože ve středu vycházeli z jazzových standardů − motivů skladeb Someday My Prince Will Come, Autumn Leaves nebo Stella by Starlight −, vždy se jim vzdalovali. Vitouš způsobem, ve kterém je patrné jeho průlomové pojetí kontrabasu jako svobodného, ne doprovodného nástroje, jenž má navíc v mohutných rukách téměř dvoumetrového hudebníka jedinečně tvárný zvuk.
Vitoušovým myšlením emancipovaný a rukama pevně kontrolovaný nástroj má sílu jako saxofon. Pomáhá mu i kytarový efekt, lidově řečený kvákadlo, kterým si basista zesiluje zvuk při hře prsty ve vyšších polohách. A zejména po něm sahá při majestátní hře smyčcem, jeho velké přednosti.
Na osobitém tónu má ale podíl i držení nástroje a technika přenášení váhy v zápěstí, méně už pak to, že Vitouš hraje na upravenou americkou basu s menším tělem.
Stivín po jeho boku zní podnikavěji než v posledních letech. V dravých rozletech je tak přesvědčivý, že se jím i dobrodruh Vitouš nechává vést. Ten přitom sám vyzařuje autoritu − ve středu nejsilněji v sólu, kde v base paralelně udržoval dva hlasy a intuitivně "komponoval během improvizace", jak Vitouš rád stírá rozdíl mezi těmito dvěma pojmy.
A ti dva se k sobě hodí i zvukově − hlavně unisono Vitoušova smyčce a Stivínovy basové flétny znělo originálně.
Navenek se chytali změn dynamiky, nahozených melodií či naznačených směrů toho druhého. Udržovali oční kontakt. Ale pod tím probíhala nepřetržitá reakce, hudba vznikající a zanikající v daný okamžik, esence jazzu. Vitouš se Stivínem, kteří dospívali, když volná improvizace v duu teprve přicházela do módy, v ní dnes zúročují cennou zkušenost. To, jak jimi v Redutě "procházela hudba", bylo osvěžující.
Woody Vašulka kvůli tomu do Evropy asi znovu nepoletí. Ale Stivínův "nový Tandem" si co nejdříve zaslouží pozornost některého velkého českého festivalu.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist