Černobyl zářil světle malinovou, vzpomínala v Praze nositelka Nobelovy ceny Alexijevičová

Není to ani rok, co běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová nastoupila do výtahu na českém ministerstvu zahraničí a zasmála se představě, že by ji nahoře čekal běloruský velvyslanec. "Od chvíle, kdy jsem se přestěhovala zpět do Běloruska, mě izolovali. Nesmím mluvit v televizi ani v rozhlasu, mé knihy vychází jen v Rusku," vyprávěla HN cestou na setkání s tehdejším náměstkem ministra zahraničí Petrem Drulákem.

Ve čtvrtek izolace skončila. Sedmašedesátiletá novinářka a autorka knižních rozhovorů se sovětskými vojáky v Afghánistánu či přeživšími havárii v Černobylu obdržela Nobelovu cenu za literaturu.

Za svá díla byla Alexijevičová favorizovaná už roky, cenu ale dostala teprve nyní, možná tak trochu za "oběť literatuře", kterou položila dobrovolným návratem do totalitního Běloruska. "Knihy, které píšu, se musí psát mezi lidmi. Musím je slyšet v trolejbusu, na ulici, v kavárně," vysvětlila.

Alexijevičová říká, že se zabývá vynechanou historií − tím, co učebnice nedokážou zachytit, protože se to odehrává jen v duši člověka. V případě její asi nejznámější knihy Modlitba za Černobyl, která česky vyšla roku 2002, šlo o duši takzvaného člověka černobylského.

Otřesný portrét tohoto "nového lidského druhu", který se zrodil v dubnu 1986 po havárii jaderné elektrárny v Černobylu, autorka sestavila ze svědectví lékařů, inženýrů, a zejména vdov hasičů a vojáků. Během tří let nasbírala přes pět set zpovědí, které bravurně literárně přepsala.

Radiace a Putin jsou všude

Další 4
fotografie

Kdo je černobylský člověk? Je to třeba voják, který na taneční zábavě říká dívce: "Pojď, seznámíme se." A dívka odvětí: "Proč? Tys teď černobylský. Mít s tebou dítě by bylo o strach." Černobylský je chlapec, který se ze školy vrátí s pláčem. Odmítla si k němu přisednout holčička, že prý je radioaktivní. A černobylská je žena, která odmítne spát s manželem: "Miluju tě, ale syna Černobylu nedám."

Kniha Modlitba za Černobyl se čte jako kronika apokalypsy. Svědci v ní popisují, jak se reaktor jaderné elektrárny "zevnitř rozsvítil" světle malinovou září. "Viděla jsem radiaci, je modrá a vlní se," tvrdí v knize šílená žena, která chodí po tržnici.

Čtenář si to z útržků vzpomínek postupně rekonstruuje. Jak první dny zrudnou a posléze zrezaví stromy. Padá černý déšť, padají mrtví ptáci na přední skla aut. Višně mají propálené listy. Mizí lidé, jen tak se scvrknou. "Soused, jeřábník, zčernal jako uhel. Vyschl do dětské velikosti." Člověk vstane, vyjde do zahrady a spatří udušené krtky. Dva dny nevylétnou včely.

Radiace je všude, dokonce i na přikrývce, v níž se ráno probudí jedna dívka. Matka skvrnu pere, bere na ni vysavač, ale nic nepomáhá. Dají přikrývku do čistírny, ale pořád svítí. "Nakonec jsme skvrnu museli vystřihnout nůžkami," vzpomíná v knize pamětnice.

Jenže první hodiny po havárii jsou nic ve srovnání s následky ozáření, které přeživší popisují. Radiace je tak silná, že jeřábům a strojům, které k elektrárně přijely, shoří veškeré zařízení. Na střeše pracují hasiči a vojáci. Nevarovaní a nechránění, v obyčejných košilích a kalhotách, jsou každou minutu vystavováni smrtícím dávkám radiace.

Vdova jednoho z hasičů, Ludmila Ignatěnková, v knize vzpomíná, jak svého muže navštěvovala v nemocnici. "Ležel celý opuchlý, oči mu skoro nebyly vidět," říká a vypráví, jak se její muž za dva dny zmenšil o čtyři velikosti.

Dávají mu nové oblečení, to, které měl v elektrárně, shořelo. Zvedne se z postele a na polštáři zůstávají chomáčky vlasů. Dny běží. Na rty a na jazyk pronikají spáleniny. Odlepuje se sliznice. Muži z úst vycházejí kousky plic a jater a manželka mu je zoufale cpe zpět do krku. "Zdvihám ho a na rukou mi zůstávají kousky jeho kůže."

Co je ta neviditelná, nezastavitelná radiace, která podle sovětské propagandy neexistuje, a přesto ji tu každý zažil? Tu otázku si kladou téměř všichni.

Když Alexijevičová začala psát černobylskou kroniku, chtěla dát hlas těm, kteří na veřejnosti mluvit nesměli − jejich svědectví odporovalo propagandě. Dnes autorka tvrdí, že v Černobylu se odehrálo něco, co v dějinách lidstva nemá obdoby.

"Nebylo tomu přizpůsobeno naše vidění ani sluch, neuměl to vyjádřit náš jazyk," konstatovala v Praze Alexijevičová, podle níž je omyl označovat Černobyl za pouhou katastrofu. To, co zažil černobylský člověk, nemá paralelu. "Proto přeživší tak často tápali ve slovech a sami přemýšleli, bez odkazů na archivy lidstva. Protože se v dějinách ještě nestalo, aby se člověk bál jablka a vody, aby se bál sednout do trávy. Aby ho odmítala příroda."

V těch pětatřiceti letech novinářské dráhy Světlany Alexijevičové jde vlastně jen o epizodu. Kromě Černobylu zpovídala stovky žen, které zažily druhou světovou válku. Omdlévala, když jí sovětský plukovník během války v Afghánistánu ukazoval zbytky těl vojáků, kteří najeli na minu a "museli jsme je seškrabávat lžičkou, zbyl z nich kyblík masa".

V posledních letech Alexijevičová jezdila za těmi, kdo zažili rozpad Sovětského svazu, a ptala se, proč si nyní opět přejí silnou ruskou říši.

Vše, co si zapsala, vše, na co se ptala, má jedno společné − touhu zachytit novou lidskou zkušenost. "Seděla jsem před mužem, který vzal nůž, vlezl do davu a zabil. Když jsem se ho zeptala, proč to udělal, spatřila jsem ztraceného člověka, který nevěděl a mlčel."

Knihy Světlany Alexijevičové to mlčení přerušují. Byť jsou tak silné, že jejich čtenář, člověk otřesený zkušeností člověka druhého, nemá slov.