Pozor na lovce lidí i jižanskou hrdost. Kytarista Warren Haynes o nich zazpívá na Blues Alive

Americký kytarista Warren Haynes, který ve čtvrtek vystoupí na šumperském festivalu Blues Alive, musí dávat pozor, o čem zpívá. Na jeho nové desce Ashes & Dust zpytuje svědomí lovec lidí, jenž zastřelil sedmnáctiletého hocha. "A sotva jsem tu píseň natočil, skutečný lovec lidí zavraždil countryového zpěváka Randyho Howarda, kterého jsem dobře znal," popisuje Haynes osud muže, jehož texty zpíval před třiceti lety.

"Co jsem v poslední době slyšel, nebyl žádný andílek. Měl podmínku a teď ho chytili, když řídil opilý. Nepřišel k soudu, a protože místnímu šerifovi chyběli policisti, případu se chopili lovci lidí. Jeden zašel za Howardem s bouchačkou a nějak se to zvrhlo," vypráví Haynes událost z letošního června, která v USA oživila diskusi o tom, zda mají být lovci lidí legální a jestli je správné, že u sebe nosí zbraň.

Příběh, který Haynes i v Šumperku připomene písní nazvanou Glory Road, poskytuje vhled do současného amerického Jihu, o němž nyní pětapadesátiletý kytarista a dvojnásobný držitel Grammy zpívá. Přestože do Česka přijíždí poprvé, známý už tu je − jedenadvacet let jako lídr instrumentálního kvarteta Gov't Mule a donedávna coby kytarista vyhlášené jižanské skupiny Allman Brothers, se kterou hrál šestadvacet roků.

Když se vloni rozpadla, Haynes vyhledal novobluegrassovou kapelu Railroad Earth a letos s ní natočil album Ashes & Dust. Lidovou i moderně aranžovanou hudbu z rodné Severní Karolíny tu s ním − stejně jako ve čtvrtek v Šumperku − hrají bendža, mandolíny i housle. "Tři písně jsou přímo od autorů z mého rodného Ashevillu," naráží Haynes na horské město v Severní Karolíně, kde na přelomu 60. a 70. let vyrůstal.

Přestože na desce má i skladbu o uhelných dolech, v Ashevillu se pracovalo spíš v továrnách. "A večer všichni chodili na muziku, hlavně do podniku Caesar's Parlor, kde jsem se poprvé ocitl ve třinácti, těsně před koncem války ve Vietnamu," říká Haynes a líčí, jak se v komorním podzemním klubu téměř každý večer "hrál folk a pilo pivo". 

Jediný rozdíl oproti tomu, jak tyto kluby vypadaly v 50. letech, prý byl v tom, že o dvě dekády později "už i folkaři kouřili trávu", jak poznamenává. "Ve čtrnácti jsem v klubu začal hrát, i když to ještě nebylo legální. Tehdy se to tak ale nebralo. A v Severní Karolíně se smělo pít od osmnácti, ne od jedenadvaceti, jak je to teď."

Příští měsíc se Haynes do Ashevillu jako každý rok na Vánoce vrátí. Od roku 1988 zde organizuje vyprodané vánoční koncerty, na něž jezdívají "jamovat" místní muzikanti i hvězdy typu bendžisty Bély Flecka nebo členů nedávno rozpuštěných rockerů Grateful Dead. Výtěžek ze vstupného věnují na charitu. "Kdysi to začínalo v malém klubu, pak jsme se přesunuli do divadla a teď jsme ve sportovní hale pro osm tisíc lidí," říká Haynes, který už na charitu vybral přes milion dolarů.

Jako kytarista Haynes dospíval imitováním Erika Claptona a hrát na nástroj s takzvaným bottleneckem na prstě se učil po vzoru chicagských bluesmanů. Vztah k folkové muzice, kterou do Severní Karolíny kdysi přinesli přistěhovalci z Irska, má po otci.

"Chvíli jsem rebeloval, ale ve třinácti mi došlo, že je v pořádku mít rád stejnou hudbu jako táta," říká a připomíná, že na nové desce je i píseň Company Man o hrdém muži, jenž na stará kolena raději přijme ponižující práci, než aby se stěhoval za zaměstnáním, a opustil tak rodinu. "Muž v té písni je můj otec. A to, co udělal, bylo typicky hrdě jižanské," poznamenává Haynes.

Sám však Asheville v dospělosti opustil. Přestože kapela Allman Brothers, v níž působil od roku 1989, hrála hudbu nejčastěji označovanou za jižanský rock, paradoxně se jí právě na Jihu tolik nedařilo. "Jižanský rock měl vždy větší publikum v New Yorku nebo Filadelfii. Na Jihu nám lidé fandili, ale už na nás tolik nechodili," vysvětluje.

A typicky jižanský je ještě fór, který Haynes na letošní desce použil ve skladbě Beat Down The Dust. "Nevzdáme se moci, jsme bohatí a jsme bílí," zpívá ve skladbě, kterou po vzoru jižanských textařů napsal "z pohledu nepřítele", jak říká.

"S ničím z toho samozřejmě nesouhlasím. Před čtyřiceti roky lidi podobnou nadsázku pochopili okamžitě, takový Randy Newman i pro hollywoodské filmy psal písně z pohledu grázla nebo lumpa. Dnes na to už nikdo není zvyklý, protože se nad muzikou méně přemýšlí," konstatuje Haynes a doufá, že si této skladby nevšimnou "bohatí a bílí" politici, kteří by ji mohli příští rok zneužít v kampani do amerických prezidentských voleb. "Třeba na takového Donalda Trumpa by docela seděla," dodává.