Recenze: Renčův film Lída Baarová se rozpadá pod tíhou kýče

Už přes rok se ví, že nový film Filipa Renče je jednou z nejvýznamnějších událostí porevoluční kinematografie. Na snímek Lída Baarová už dopředu upozornila bezprecedentně vysoká podpora udělená Státním fondem kinematografie, na jejího režiséra Renče zase to, když předloni od prezidenta Miloše Zemana obdržel medaili Za zásluhy v oblasti umění.

Nyní Renč snímek představil prvním českým divákům se slovy: "Nic v tom nehledejte, chtěli jsme jen natočit milostné drama."

Poslední filmy Filipa Renče v sobě měly televizní pachuť. Ať se jednalo o akční thriller Na vlastní nebezpečí, či historické drama Hlídač č. 47, vždy byly plné doslovných scén, jako když se vnitřní stav hrdiny vyjadřuje jen neobratnými prostřihy do traumatických vzpomínek z bitvy. Televizní doslovnost měla původ ve scénáři, ale tento nedostatek citu pro míru byl vlastní režisérovi.

Film Lída Baarová netrpí tím, že by se podobně jako Hlídač č. 47 čas od času propadal do přepálených výjevů na pokraji halucinace. Od začátku do konce vypadá jako kolektivně sdílený přelud.

Zcela jistě to není drama, protože neobsahuje ani náznak děje, ani jedinou postavu, která by nebyla buď šablonou, nebo karikaturou. A určitě nejde o milostný film, protože v jediné scéně, v níž se projeví něco blízkého citu či smyslnosti, figuruje Jiří Mádl, poháněný neodolatelnou chlapeckou touhou sáhnout Baarové na ňadro pod blůzkou.

Recenze: Renčův film Lída Baarová se rozpadá pod tíhou kýče

Dalších 8
fotografií

Tato epizodka je takřka roztomilá, připomíná dobově umravněnou verzi populárních Snowboarďáků s náladou blízkou televiznímu seriálu Bylo nás pět.

Filip Renč se netají tím, že by rád natočil pohádku. Je to pochopitelné, protože pohádka je asi žánrově nejbližší označení i pro příběh Lídy Baarové. Hrdinka je zde od počátku líčena jako naivní dívka, co se dostane do velkého světa. Simona Stašová hraje její cti, peněz a slávy žádostivou matku, která celý film pouze mumlá a tiskne si k hrudi říšské peníze, německá hvězda Gustav Fröhlich je princ, jehož kouzlu Lída podlehne, a Goebbels je satan, jímž se ráda nechá uchvátit.

Na snímku, který nemá ambice zachytit historii, vypadají draze pouze kostýmy a efektně snímané podvozky aut či motorů letadel.

Ale límečky perfektně sladěné s kravatami, perleťové náušnice či paleto ze stříbrné lišky nezamaskují bezradnost kamery ani celkově laciný vzhled.

Renčovi se podařilo sehnat kvalitní zahraniční herce − Karl Markovics, který ztvárnil Goebbelse, má ceny z prestižních festivalů, Gedeon Burkhard hrál například u Tarantina.

Když je však dabují Viktor Preiss a Martin Stránský tak, že promluvy ani nesedí do úst, je taková investice zbytečná. Stejně jako třeba drahé kostýmy, které se ztrácí ve špatném nasvícení.

V epizodicky vyprávěné Lídě Baarové se čas od času vyskytne náznak dramatické situace. Končí vždy kýčem či nechtěnou parodií. Příznačná je scéna, kdy Lída za deštivého večera utíká od svého milého Gustava k brance domu. Ten se ji snaží přivolat zpět slovy: "Lído, jako Goebbelsova děvka si zahráváš s ohněm." Kupodivu ta slova nezaberou a zničehonic se ze tmy vynoří auto, ministr Goebbels naloží Baarovou a odjíždí.

V té scéně je pekelná metafora dovedená k perverzní dokonalosti přesně načasovaným příjezdem vševědoucího satana. Ale aby doslovnosti nebylo málo, sex mezi Baarovou a Goebbelsem je znázorněn pomocí nelidských grimas a digitální koláže obličejů vynořujících se z plamenů.

Špatný dabing a nesmyslně napsaný dialog dělají z Goebbelse v jiné scéně uplakaného kloučka brečícího do telefonu, že je na něj Vůdce zlý.

Příště by bylo lepší raději natočit opravdovou pohádku, kde aspoň ďábel zůstane ďáblem. Dívalo by se na ni lépe než na rozpadající se melodrama, v němž se historie mihne jen v podobě kýčovitě zpomalených výjevů křišťálové noci a kterému váhu dodává přihlouplý rámec v podobě rozhovoru staré Baarové se studentkou.