Marius Winzeler: Staré sbírky Národní galerie budou mluvit pěti jazyky a láskou k Praze

"Nemohu si pomoct, to, jak jsou teď věci nastavené v Národní galerii, je pro mě ideální konstelace," rozevírá dlaně, jako by se dovolával svědectví z vyšších sfér, nový ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Marius Winzeler.

Tou konstelací myslí "výborný tým kurátorů", bohaté sbírky i svého šéfa, generálního ředitele galerie Jiřího Fajta, kterého si váží a s nímž již dříve spolupracoval na několika výstavách. Pro Winzelera jde také o jedinečnou možnost podílet se na proměně největšího českého muzea umění, které se už pár let marně snaží povstat z mlhy nezájmu a nevýraznosti.

Po čtyřicetiminutovém rozhovoru v češtině se usměvavý Švýcar, jenž ovládá pět jazyků, jeví jako ideální volba pro léta podfinancovanou instituci. Winzeler je kunsthistorikem, který zná české umění a české sbírky, neboť byl spoluautorem asi desítky výstav s českým kontextem (včetně Fajtovy veleúspěšné přehlídky z roku 2006 o době Karla IV., jejíž "pokračování" se chystá na letošní rok).

Je manažerem, který šest let vedl Městská muzea v německé Žitavě, někdejším českém královském městě. A také je mužem s nadhledem, nezatíženým českými půtkami o vedení Národní galerie. Navíc je těžké přehlédnout Winzelerovo nadšení z toho, že se ocitl ve svém oblíbeném městě, pro které teď navíc může něco udělat. Takže otázka, jestli mu nevadí nevalný český plat úředníka, není vůbec namístě.

Když se Winzeler zamýšlí, odkud pramení jeho láska k Praze a české kultuře, vzpomene si na dětské knížky, které v sedmdesátých letech ilustrovali čeští kreslíři. "Například kniha pohádek z nakladatelství Bohem Press Zürich, kterou ilustroval Štěpán Zavřel. Tu jsem měl rád, byla tam pohádka Sůl nad zlato. Měl jsem také knihu o Staroměstském orloji. A nezapomeňte, že v osmdesátých letech byl i ve Švýcarsku velmi populární Pan Tau," dodává letos pětačtyřicetiletý Winzeler.

Později se prý leccos o české kultuře dozvěděl ve škole, četl Kunderu a Kafku. Ale víc než Kafka jej oslovila Milena Jesenská. "Přečetl jsem jako student skvělou biografii Jesenské od Margarete Buber-Neumannové," loví v paměti.

Staré sbírky Národní galerie budou mluvit pěti jazyky a láskou k Praze

Dalších 6
fotografií

S rozpomínáním ještě není u konce, hlavní triumf má teprve přijít: na gymnáziu v roce 1988 se Winzeler se spolužáky domluvili, že jako tradiční předmaturitní výlet navrhnou Prahu. Neprošlo to. "Ředitel nesouhlasil, protože by to byla cesta do komunistické země."

Nakonec čtyři studenti stejně vyrazili na vlastní pěst. "Přes přátele jsme dostali klíče od bytu v desátém patře na Pankráci. Patřil rodině nějakého lékaře. Zrovna odjeli na chalupu a my tam bydleli asi deset dní. Bylo to skvělé, měli jsme pocit, že poznáváme normální život," líčí Winzeler.

"Víte, my Švýcaři jsme trochu provinční, chybí nám metropole, jako je Praha. Nás osmnáctileté zajímaly obvyklé turistické věci. Ohromilo mě například metro. Později jsem byl v Miláně, Paříži nebo Londýně, ale Praha byla první metropole, která mě okouzlila." Následuje nadšené líčení památek a také muzeí, která maturant se zájmem o historii navštívil.

Nový ředitel teď sedí u stolu ve své rozlehlé, poněkud omšelé kanceláři Šternberského paláce, a vzpomíná, jak se kdysi procházel o patro níž a obdivoval francouzskou sbírku umění. Velký dojem na něj tehdy kromě děl samotných udělalo rozvržení expozice, především prostupnost sálů a zahrady. "Od Picassových obrazů jsem vyšel ven mezi Rodinovy sochy."

Když jej člověk poslouchá, přestává se divit tomu, že si tento někdejší student historie na univerzitě v Curychu, kde navštěvoval i seminář východoevropského umění, přibral ke studiu češtinu. Pracovně ji využívá už dlouho, úvazek v Národní galerii v tom nebude příliš velkou změnou: s kolegy z Česka se stýkal během příprav výstavy Karel IV. − císař z Boží milosti, která byla nejprve představena před jedenácti lety v newyorském Metropolitním muzeu a následující rok na Pražském hradě.

S medievalistou Jiřím Fajtem dále spolupracoval na výstavním projektu Europa Jagellonica, který začal před čtyřmi lety v Kutné Hoře a postupně se představil v dalších evropských městech.

Češtinu si Marius Winzeler procvičil i při menších regionálních projektech. Byl jedním z autorů, kteří pro Muzeum umění Olomouc před čtyřmi lety přichystali přehlídku německého umění od gotiky po baroko, nazvanou Spojeni křížem. V Liberci stále trvá výstava o barokním oltářním malíři Filipu Leubnerovi, kterou Winzeler připravil spolu se Zuzanou Štěpanovičovou.

A české umění bylo také častým tématem výstav, které se za Winzelerova šéfování konaly v Žitavě. Loni šlo například o výstavu o Janu Husovi a husitství dovedenou až do 20. století. "Pro Němce bylo překvapením, že se v Česku ještě nedávno stavěly modlitebny husitské církve," říká Winzeler.

Dnes se však již zamýšlí nad tím, jak překvapit návštěvníky Národní galerie. Už při svém listopadovém jmenování ohlásil úmysl revitalizovat Sbírku starého umění, především zrušit zastaralé dělení na české a evropské umění. To nejlépe předvede v nově koncipované expozici barokního umění ve Schwarzenberském paláci.

Novou expozici evropského umění středověku a rané renesance získá i Anežský klášter, kam se ale současně začne chodit také za výstavami současného umění. "Minulost a přítomnost by se měly více prolínat všemi prostorami Národní galerie," slibuje Winzeler, který hodlá těžit i ze svého původního zázemí: ve spolupráci s německými a rakouskými institucemi chystá pro rok 2020 velkou výstavu, která představí středoevropské dvorské umění okolo roku 1600 a také změny, které s sebou přinesla třicetiletá válka.

"Kvůli té výstavě by se ze Švédska do Prahy měla vrátit velká část tehdy uloupených věcí," dodává nový ředitel Sbírky starého umění NG − a také čerstvý obyvatel Dejvic − Marius Winzeler.