Tom Schrecker přežil Hitlera díky siru Nicholasi Wintonovi, teď je mecenášem České filharmonie

Na fotce je sympatický, upravený, sebejistě vyhlížející sedmiletý chlapec. Nic v jeho tváři neprozrazuje zoufalou situaci, která organizaci British Committee for Children in Prague přiměla k tomu, aby Tommymu Schreckerovi v roce 1939 vystavila tento průkaz.

Schrecker byl jedním z těch, komu se začátkem června 1939 podařilo uprchnout z Československa v již pátém vlaku sponzorovaném Nicholasem Wintonem, britským makléřem, jenž před transportem do nacistických koncentračních táborů zachránil 669 českých dětí. A tato záchrana jako by předznamenala štěstěnu, která pak Toma Schreckera provázela celý život − během dospívání ve Velké Británii, na úspěšné podnikatelské dráze po celém světě i teď, v důchodu, kdy se znovu vrátil do Prahy.

A protože Schrecker si je svého štěstí vědom, rozhodl se stát mecenášem umění a charitativních organizací − od zdravotnických až po ty, které podporují například vzdělávání žen.

"Tak, jako mě kdysi zachránil Winton, se teď sám snažím pomáhat jiným," říká Schrecker. "Přijde mi, že světu něco dlužím."

Mezi Schreckerovy iniciativy patří i podpora České filharmonie, které mecenáš po dobu tří let slíbil sponzorovat místo koncertního mistra violoncell. "Světové orchestry jsou závislé na podpoře ze soukromých zdrojů," vysvětluje Schrecker. "Ta tu ještě tak zcela neexistuje. Ale podle mě je nejvyšší čas, aby orchestry přestaly být závislé na financování od státu. Musíme si uvědomit, že je na nás všech, abychom jim pomohli," říká.

Když jsme přežili Hitlera, snad si můžeme dovolit trochu optimismu

Schrecker, který 7. ledna oslavil čtyřiaosmdesáté narozeniny, vyrůstal na pražském Starém Městě v ulici Pařížská, kde měl jeho otec Robert kancelář textilního velkoobchodu. Přestože tehdy ještě netušil, k čemu to povede, Schrecker si pamatuje, jak 15. března 1939 coby sedmiletý sledoval příjezd nacistických vojsk do Prahy. Bylo chladno a sněžilo, protože "i obloha se zlobila", jak Schrecker řekl režisérovi Mateji Mináčovi, který o takzvaných Wintonových dětech natočil několik snímků.

Netrvalo dlouho a Robertu Schreckerovi, původem Židovi, přestože nebyl pobožný, došlo, jak nacisté hodlají naložit s pražským židovským obyvatelstvem. Robert Schrecker proto požádal svého bratra Františka, jenž po mnichovské dohodě uzavřené předchozí rok v září uprchl do Anglie, aby do země nějak dostal i jeho syna Toma. Což vyžadovalo značnou trpělivost.

Několik dnů stál František ve frontách, až se nakonec musel začít vydávat za zaměstnance střediska pro uprchlíky, aby se vůbec dostal dovnitř do budovy. Uvnitř ale šťastnou náhodou narazil na sympatickou dámu, která nejenže mu žádost schválila, ale dokonce pro ni našla sponzora − svoji přítelkyni Jean Barbourouvou, potomkyni skotského královského rodu Stuartovců, která již adoptovala dvě děti.

Jako spousta dalších dětí ve Wintonových vlacích si také Tom Schrecker myslel, že jen jede na prázdniny − netušil, že už své rodiče neuvidí. Když později čekal na palubě lodi, která ho měla odvézt do Anglie, byl tak sebejistý, že si dokonce odskočil na pevninu koupit čokoládu na cestu. A když se vrátil zpět, nedokázal pochopit, proč ten povyk.

Z Jean Barbourové, které se neřeklo jinak než Marnie, se vyklubala ve výchově přísná, ale také štědrá opatrovnice. Schreckera poslala do několika škol a nakonec dostal stipendium na Oxfordu, kde vystudoval historii.

Teprve když se o mnoho let později vrátil do Prahy, dozvěděl se, že jeho matka zemřela roku 1942 v Osvětimi. Otci se ale podařilo uprchnout a na lodi mířící z Janova do Šanghaje se setkal s další židovskou uprchlicí, kterou si nakonec vzal a usadil se s ní v Anglii.

Po válce Tom Schrecker dva roky sloužil v britské armádě na základnách v Německu. Pak odstartoval dlouhou a úspěšnou dráhu jako obchodní zástupce časopisu Reader's Digest, díky čemuž cestoval po světě a pracoval na rozšíření distribuce časopisu do více než šedesáti zemí. "S výjimkou několika ostrovů je na světě jen okolo pěti zemí, které jsem nenavštívil," říká dnes.

Roku 1967 se usídlil v Austrálii, kde si sám založil nakladatelství. To ale prodal, když mu bylo devětatřicet let, a předčasně odešel do důchodu s vidinou, že bude hrát tenis a lyžovat. Vydrželo to tři roky a Schrecker se zase vrátil zpět k práci − nejprve působil v Hongkongu jako asijský ředitel Reader's Digest, pak v Austrálii, kde vedl firmu prodávající kosmetické potřeby na dobírku. Teprve roku 1990 tento podnik prodal a odešel do důchodu podruhé, tentokrát už definitivně.

Protože celý život zasvětil obchodu, Tom Schrecker neměl čas se oženit a založit rodinu. Zato se stal tím, čemu se říká renesanční člověk − je nadšený do sportu, jako byl jeho otec, svého času člen české národní fotbalové reprezentace. Tom Schrecker lyžuje, hrává golf a ještě před několika lety i tenis, dokud mu v tom nezabránilo zranění. A nadto sbírá umění, na což ho přivedl už jeho strýc, sám provozovatel galerie v Londýně. Když byl Schrecker mladý, strýc jej brával na obědy s šéfem aukčního domu Sotheby's.

V australském Sydney je Schrecker jedním z nejstarších donátorů tamní opery. Vztah k muzice má po mamince, která hrávala na klavír, ale sám si na piano udělal čas až ve svých padesáti letech. Tehdy začal chodit na lekce klavíru k někdejší maďarské emigrantce Elizabeth Kozmeové, sestřenici Anny Bělohlávkové − a díky tomu se Schrecker seznámil i s jejím manželem, českým dirigentem Jiřím.

Když se začátkem 90. let Schrecker vrátil do Prahy, ze všeho nejvíc si chtěl oživit češtinu, kterou od dětství zapomněl, a věnovat se hudbě. Začal pravidelně navštěvovat festival Pražské jaro, kde každoročně slyší až dvacet koncertů a jehož řediteli Romanu Bělorovi pak zasílá detailní kritiky jednotlivých vystoupení.

Stejně tak ale Schreckera zajímal i osud České filharmonie, a to už v době, kdy se orchestr utápěl v odborářských sporech a vnitřních problémech, které uškodily i jeho mezinárodní pověsti.

Teprve poté, co se Jiří Bělohlávek roku 2012 k orchestru vrátil a stal se jeho šéfdirigentem, a teprve po následném zvýšení platů jednotlivým filharmonikům začal Schrecker uvažovat o tom, že by orchestr sám podpořil.

"Jiřího napadlo hledat sponzory pro celé sekce nebo konkrétní posty, jako to dělají symfonické orchestry na Západě," vypráví Schrecker, co jej přivedlo k tomu, aby se stal sponzorem koncertního mistra violoncell. "Nemám k violoncellu žádný zvláštní vztah, víc by mě zajímaly housle, ale ty už sponzora mají. O to nicméně nejde. Důležité je jít příkladem a ukázat druhým, že podpora orchestru má smysl," dodává.

Ani v donátorství není Tom Schrecker elitář − kromě České filharmonie podporuje i festival Třeboňská Nocturna, konající se každé léto ve městě, kam Schrecker pravidelně odjíždí. "Třeboňský lázeňský orchestr podporuji už čtvrt století. Občas Jiřímu Bělohlávkovi z legrace říkám, že je to můj nejoblíbenější symfonický orchestr v České republice. Jde samozřejmě o amatérské těleso, ale je krásné, že taková ještě existují," dodává.

Momentálně se Tom Schrecker zabývá ještě jednou věcí: chtěl by ze zničených fasád pražských budov odstranit graffiti. Nyní tak shání sponzory na kampaň proti graffiti. "Všichni mi říkají, že je to marné. My se ale inspirujeme podobnými programy, které měly úspěch ve světě, a hledáme model, který by šel aplikovat i na Prahu. Nevím, jestli budeme mít úspěch, ale rozhodně to stojí za zkoušku," dodává.

Hledat v Česku soukromé mecenáše pro umění bylo až donedávna marné − ale to nemá smysl Tomu Schreckerovi říkat. "Je mi čtyřiaosmdesát, ale pořád jsem dost naivní, abych věřil, že se věci mohou změnit," dodává. "Když jsme přežili Hitlera, snad si můžeme dovolit trochu optimismu."