Nemocí současné společnosti zjevně přibývá. Mezinárodní divadelní studio Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení představuje japonský fenomén hikikomori. Říká se tak mladým lidem, kteří žijí v naprosté izolaci od okolního světa mezi stěnami svého pokoje. Jedná se o extrémní reakci na neschopnost zařadit se do systému orientovaného na úspěch a na pohyb vpřed.

Soubor Farma v jeskyni si vybírá nepohodlná témata a překračuje hranice žánrů. A jak je již jeho zvykem, inscenaci Odtržení předcházel výzkum v podobě rozhovorů s hikikomori i s odborníky na toto téma.

Výsledkem byla kromě inscenace i veřejná diskuse, workshopy a především ucelená část výstavy Skvělý nový svět v pražském centru DOX, kde se představení hraje. Příznačně, neboť divák je do inscenace uveden přeslazenou kustodkou, když předtím zhlédne "konceptuální" instalaci: rotující točna, šedá křesla a na nich polonahé, zakrvácené dívky ve vykloubených a velmi zranitelných polohách.

Až na druhý pohled je patrné, že jsou živé. Stejně jako ty další kolem, zavřené ve vitrínách. Všechno Asijky, stejně oblečené.

Další takto "naklonovaná" bytost čeká diváky na židli uprostřed jeviště. Postupně ji během představení obklopí čtyři kustodky, sekretářky, manažerky, jak je libo. Upjaté sukně a bílé košile, zarputilé výrazy. Ženy jsou velké, bělošky. Mezi nimi drobná Asijka, ani žena, ani muž, někdo, kdo sem nezapadá. V obličeji se jí zračí úzkost i zmatenost. A všichni kolem se pořád pohybují, bezúčelně, freneticky třepou rukama (případně obřími klepety), podupávají, hází sebou do stran.

Asijka se s nimi marně snaží držet krok. Během tance vypráví příběh odtržení − tělo jí v jednu chvíli nedovolilo vyjít z bytu, nerozuměla hovoru ostatních lidí, asertivních a efektivních (vyjádření toho, co se jí odehrává v hlavě i v těle, pointuje hudba v podobě zvukových ploch).

DIVADLO

Odtržení/Disconnected
Autoři: Lucia Škandíková, Viliam Dočolomanský
Režie, choreografie: Viliam Dočolomanský
Farma v jeskyni a Centrum současného umění DOX, premiéra 23. ledna

Sekretářky přinášejí židle, které se v choreografii stávají symbolem boje o moc, svázanosti, potřeby nasoukat jedince do stejných škatulí. Podobně fungují i dlouhé gumy, mezi které se ženy krkolomně vplétají za doprovodu moderního tanga.

Ze sekretářek se postupně stává jakýsi útočný pouliční gang, agrese z obou stran je nevyhnutelná. Vše je ale až příliš snadno uchopitelné, místy mírně klišovité, do hloubi duše trpícího nenahlédneme.

V závěru zbořená stěna odhalí vodní plochu a v ní ony zhroucené, pasivní bytosti z úvodní instalace, za nimi projekce siluet bojových psů, kteří konečně spočinuli. Postava matky se snaží úporným konáním probrat hlavní postavu z jejího melancholického sebeuzavření, nepochopení se prohlubuje.

Je to krásný obraz z říše mýtů − kdyby bylo takových v inscenaci víc, mohla by k divákovi promlouvat i na jiné než racionální úrovni.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist