Novou inscenaci souboru Farma v jeskyni inspirovali lidé, kteří žijí v naprosté izolaci

Nemocí současné společnosti zjevně přibývá. Mezinárodní divadelní studio Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení představuje japonský fenomén hikikomori. Říká se tak mladým lidem, kteří žijí v naprosté izolaci od okolního světa mezi stěnami svého pokoje. Jedná se o extrémní reakci na neschopnost zařadit se do systému orientovaného na úspěch a na pohyb vpřed.

Soubor Farma v jeskyni si vybírá nepohodlná témata a překračuje hranice žánrů. A jak je již jeho zvykem, inscenaci Odtržení předcházel výzkum v podobě rozhovorů s hikikomori i s odborníky na toto téma.

Výsledkem byla kromě inscenace i veřejná diskuse, workshopy a především ucelená část výstavy Skvělý nový svět v pražském centru DOX, kde se představení hraje. Příznačně, neboť divák je do inscenace uveden přeslazenou kustodkou, když předtím zhlédne "konceptuální" instalaci: rotující točna, šedá křesla a na nich polonahé, zakrvácené dívky ve vykloubených a velmi zranitelných polohách.

Až na druhý pohled je patrné, že jsou živé. Stejně jako ty další kolem, zavřené ve vitrínách. Všechno Asijky, stejně oblečené.

Novou inscenaci souboru Farma v jeskyni inspirovali lidé, kteří žijí v naprosté izolaci

Dalších 6
fotografií

Další takto "naklonovaná" bytost čeká diváky na židli uprostřed jeviště. Postupně ji během představení obklopí čtyři kustodky, sekretářky, manažerky, jak je libo. Upjaté sukně a bílé košile, zarputilé výrazy. Ženy jsou velké, bělošky. Mezi nimi drobná Asijka, ani žena, ani muž, někdo, kdo sem nezapadá. V obličeji se jí zračí úzkost i zmatenost. A všichni kolem se pořád pohybují, bezúčelně, freneticky třepou rukama (případně obřími klepety), podupávají, hází sebou do stran.

Asijka se s nimi marně snaží držet krok. Během tance vypráví příběh odtržení − tělo jí v jednu chvíli nedovolilo vyjít z bytu, nerozuměla hovoru ostatních lidí, asertivních a efektivních (vyjádření toho, co se jí odehrává v hlavě i v těle, pointuje hudba v podobě zvukových ploch).

Sekretářky přinášejí židle, které se v choreografii stávají symbolem boje o moc, svázanosti, potřeby nasoukat jedince do stejných škatulí. Podobně fungují i dlouhé gumy, mezi které se ženy krkolomně vplétají za doprovodu moderního tanga.

Ze sekretářek se postupně stává jakýsi útočný pouliční gang, agrese z obou stran je nevyhnutelná. Vše je ale až příliš snadno uchopitelné, místy mírně klišovité, do hloubi duše trpícího nenahlédneme.

V závěru zbořená stěna odhalí vodní plochu a v ní ony zhroucené, pasivní bytosti z úvodní instalace, za nimi projekce siluet bojových psů, kteří konečně spočinuli. Postava matky se snaží úporným konáním probrat hlavní postavu z jejího melancholického sebeuzavření, nepochopení se prohlubuje.

Je to krásný obraz z říše mýtů − kdyby bylo takových v inscenaci víc, mohla by k divákovi promlouvat i na jiné než racionální úrovni.