Stále v extázi. Skupina Ecstasy of Saint Theresa koncertem připomene zlatá 90. leta

Mediální ankety bývají oblíbenou hrou. Když se ale po letech vynoří z archivu, mají někdy překvapivě větší vypovídací hodnotu než v době svého vzniku.

Na přelomu milénií vyšla v Lidových novinách anketa nazvaná Kandidáti na osobnost 90. let. V hudební sekci se mezi desítkou převážně erudovaných umělců jako Dagmar Pecková, Magdalena Kožená, Iva Bittová, Eva Urbanová či Jan Klusák objevilo také jméno Jana P. Muchowa − mladíka, který neznal noty a bál se hrát sóla. Všichni do jednoho 90. léta dalece přesáhli.

Muchow se tuto sobotu po pětileté přestávce příležitostně vrátí se svou alternativní kapelou Ecstasy of Saint Theresa na pódium, aby v pražském Divadle Archa připomněl čtvrtstoletí existence jiného podstatného "produktu" 90. let − Radia 1.

Pokud nějaký zvuk charakterizoval počátky této pražské stanice signalizující novou dobu, zněl především z desek Pigment či Susurrate kvarteta Ecstasy of Saint Theresa. Počínající "zlatá devadesátá" jsou v těch nahrávkách navždy zakleta.

Z někdejších zakladatelů kapely dnes pouze Muchow udržuje značku, i když ta svůj zvuk za léta proměňovala. A nastálo za ní stojí kromě Muchowa už jen zpěvačka Kateřina Winterová, jinak členka činohry pražského Národního divadla.

"Ideální by bylo, kdyby si lidi po našem koncertě mysleli, že se jim zdál nervózní sen," vyprávěl v roce 1991 Muchow a výmluvně tak přiblížil vskutku extatické začátky kapely, která provozovala "kytarovou pyrotechniku", po níž mladé pražské publikum začalo rychle šílet. V době před internetem a sociálními sítěmi se ústním podáním rozšířila legenda o nejvýjimečnější rockové kapele tehdejší Prahy.

Ecstasy of Saint Theresa tu pověst podtrhla koncertem v kostele sv. Ducha v Dušní ulici. Kytaristé sestavy tam skoro sošně hráli zády k publiku, obráceni k oltáři. Slastně beztvará, eruptivní hudba plná kytarových vazeb se rozlévala jako čerstvý med, do něhož se potápěl a zase z něho vynořoval vábivý hlas zpěvačky Irny Libowitz.

Ecstasy of Saint Theresa sice inspirovala britská nezávislá scéna, ale kdyby pražská skupina byla pouze její kopií, nejspíš by nezaujala proslulého diskžokeje Johna Peela z BBC. I díky němu se mladé kvarteto před čtvrtstoletím až nečekaně úspěšně uchytilo na ostrovní scéně.

Muchow kvůli kapele dokonce opustil školu. Tehdy se rozhodl, že má zhruba pět let na to, aby se v hudbě prosadil. A vyšlo mu to, i když původní sestava Ecstasy of Saint Theresa neměla dlouhý život.

Dotáhla to k dalšímu speciálnímu koncertu v pražském Planetáriu v roce 1994, kde už se začala zvukově proměňovat, ale pak se rozpadla. Muchow tehdy objevil schopnosti elektroniky, což předurčilo jeho následný skladatelský rukopis. "Sampler mi otevřel nové možnosti, dovolil mi hrát třeba na ústřední topení," prohlásil v roce 1997.

Stranou šel i jeho oblíbený fotbal, který ve školním věku hrál deset let za Slavii. Zůstal mu už jen jako relaxační prostředek. "Jsem spíš distingovaný senior," řekl před třemi lety v televizním rozhovoru už respektovaný skladatel, tehdy čerstvý čtyřicátník, "ale na hřišti se ze mě stává magor."

A zatímco posluchači Ecstasy of Saint Theresa se při volném tempu písní zasní − a někteří kritici tvrdí, že při Muchowově hudbě bezpečně usnou −, autorovi se prý nikdy nezdá o tom, že by složil třeba symfonii. To za nocí spíš vybíhá na fotbalový trávník. Před jedním evropským šampionátem ho tak záložník Vladimír Šmicer (ve snu) doporučil do reprezentace. "Přemlouval jsem Brücknera, že je to nesmysl, že to nemůžu vzít. Ale pak jsem musel lítat na hřišti a vůbec jsem to nestíhal."

Jako skladatel toho však Muchow (v bdělém stavu) stihl velmi mnoho. Jeho komponování se pohybuje mezi uměleckou i čistě užitkovou prací. Skládal pro světovou výstavu EXPO 2010 v Šanghaji, za filmovou hudbu už získal čtyři České lvy, ale nejposlouchanější je teď nejspíš jeho znělka, kterou loni napsal pro losování Sazky. Zdá se to vlastně symbolické. Jan P. Muchow své první hudební čtvrtstoletí bezpochyby vyhrál.