Apoteóza umělce Jiřího Davida: Výtvarný boj o charakter českého národa

Když se národ pere sám se sebou, jako to dnes kvůli uprchlické krizi za našimi hranicemi sledujeme v Česku, slaví národní symboly velký návrat. A tak se máchá s kališnickými praporci husitů, zpívá jejich bojový chorál a přímo na demonstracích dochází k proměně rozčileného davu v blanické rytíře.

Symboly mají pozitivní roli, jak naznačuje už etymologie slova "symbol", protože spojují odpadlé části, v tomto případě anonymní davy v celek. Musí to být ale opravdové symboly, které jsou spojování schopné, nikoliv náhodné mytické rekvizity, které pak vypadají až groteskně. Problém je, zda v postmoderní době ještě nějaké české symboly existují. A pokud ano, jak vypadají a jak se s takovou "hrou symbolů" můžeme ztotožnit?

V těžké chvíli symbolického zmatení národa naštěstí přichází umělec. Vizuální konfrontér Jiří David se o to pokusil už vloni, kdy na bienále v Benátkách vystavil svou Apoteózu, dekonstruktivní hru se stejnojmenným obrazem Alfonse Muchy, který z oslav slovanského a českého živlu vytvořil proslulou sérii Slovanská epopej.

Bloudící český národ má teď příležitost vidět Davidovu debatu s národním symbolem ve Veletržním paláci, přičemž hned za zdí visí Muchův originál, takže lze ihned srovnávat.

Davidova koncepce je vnějškově prostá, jakkoliv vnitřně komplikovaná. Umělec k černobílé reprodukci Muchova obrazu postavil obrovské zrcadlo, takže divák musí vstoupit do mezery mezi oběma, aby vůbec viděl. Je nucen k zrcadlení, tedy k reflexi, ke spekulaci (lat. speculum − zrcadlo), přičemž se v obraze sám stává součástí díla.

Jeho postava vstupuje do obrazu, tak jako Davidovy doplňky do Muchova plátna, které dodaly indivi­duální odchylky umělcovy psýché: kovový kruh a přetržená pouta na postavě Slávy, odkazy na Beuyse či Tarkovského, zahalená hlava teroristy, lysohlávkové (h)aluze a další souvislosti.

Tvůrcem ovšem není umělec − ten na plátně předvádí jen jednu z možností rozkladu národních znamení, s nimiž jsme srostlí stejně jako s mnoha dalšími nenárodními vlivy −, nýbrž divák, který rekonstruuje Davidem dekonstruovaný národní symbol vždy podle toho, co má sám v hlavě a jak sám všechny tyto souvislosti cítí. Apoteóza tak nabízí možnost meditace na národní téma.

Můžete si při ní uvědomit, jak vzdálené jsou nám dnes všechny ty národní postavy a symbolika; jak jejich významy kloužou po hranách času a individuální životní zkušenosti; jak se na sebe dívat upřeně do zrcadla, to dokáže málokdo (chycení diváka do obrazu a zrcadla je "past" − centrum konceptu Jiřího Davida a možná centrum konceptuálního umění jako takového).

Natožpak dívat se na něco tak těkavého a neurčitého, volatilního a efemérního, jako je národ. A tak se nakonec do pasti dostává i sám David, protože po spekulativní dekonstrukci národních mýtů v sobě se divák nutně zeptá: A jak může David dekonstruovat něco, co není symbolem, dokonce nikdy ani symbolem nebylo, protože se to dávno rozpadlo do toku odkazů a narážek a podprahových, všelijak zneužitých souvislostí?

Je to osvobozující zkušenost, zejména když po ní vkročíte do vedlejší expozice Slovanské epopeje a setkáte se se světem konstruovaného etnického mýtu Alfonse Muchy, který zprvu téměř děsí. Všechno je tu podivně mrtvé, toporné, vzdálené, velikášské, tak jako je velikášský každý koncept národa, který má se svou identitou věčný problém.

Když si ale s Davidovou sebereflexivní Apoteózou v hlavě začnete rozkládat, rozebírat a znovu sestavovat (dekonstruovat) svět Muchova slovanského mýtu, může vám po této práci zůstat opět poměrně očišťující a silný zážitek.

To když zjistíte, že s vědomím všech hrůz vykonávaných ve jménu národa se můžete v klidu pousmát nad touto spojující snahou idealistů­ a spiritualistů, mezi něž patřil i Alfons Mucha.

Každý si svou apoteózu národa musí udělat sám. Ve Veletržním paláci je ta příležitost tady a teď. Vy­užijte ji − než bez zrcadel a originálních Muchových zastřených pastelových barev vyrazíte do další pouliční bitvy o charakter národa.