Umělec Jankowski, který v samoobsluze lovil zboží lukem, vystavuje záznamy svých performancí

Na nynější berlínské retrospektivě německého výtvarníka Christiana Jankowskiho potká návštěvník během pár minut řadu osobností místní i mezinárodní umělecké scény. Zvědavost způsobuje především skutečnost, že výstava probíhá jen několik měsíců před vlivnou mezinárodní přehlídkou Manifesta 11, kde se Jankowski představí v roli kurátora.

Jankowskimu bude za dva roky padesát a jeho humorná díla zná z doslechu snad každý: Ano, je to ten, který v samoobsluze "lovil" zboží pomocí luku a šípů, radil se s televizními věštci o úspěchu na Benátském bienále a ve Vatikánu před sborem biskupů uspořádal casting na Ježíše podle vzoru SuperStar.

Retrospektivu nenajdeme v muzeu, ale v komerční galerii Contemporary Fine Arts. Kurátorsky ji připravila známá německá herečka Nina Hossová, jejíž tvář zaplňuje propagační plakáty. Hostující celebrita nainstalovala Jankowskiho díla snaživě amatérským způsobem, který ne vždy umožňuje nerušené vnímání. To je ovšem třeba chápat jako součást konceptu umělcovy prezentace.

Umělec, který v samoobsluze lovil zboží lukem, vystavuje záznamy svých performancí

Dalších 8
fotografií

Jádro retrospektivy Christiana Jankowskiho tvoří 40 videí z let 1992 až 2015, k jejichž sledování potřebujeme nějakých deset hodin času. Princip většiny z nich je jednoduchý: Jankowski něco dělá jinak než obvykle, umění či život nahlíží v perspektivě převzaté z jiné oblasti lidské činnosti. Výsledkem je nadsázka, vzácněji pocit kritického nahlížení.

Jankowski si oblíbil performanci ve veřejném prostoru nebo v prostoru sdělovacích médií. To, co vidíme v galerii, je pak většinou dokumentace pomocí fotografií nebo videa.

Při jejich sledování si uvědomíme, jak často Jankowski využívá televizní formáty. Nejsou to jen věštci či soutěž na Spasitele: moderátorku televizních zpráv nechal profesionálním hlasem číst popis své tvorby v žargonu umělecké teorie. S herci mexické telenovely natočil remake jejich ságy s tím, že místo dialogu směli jen plakat. Ve Varšavě angažoval vzpěrače, aby zvedali místní veřejné pomníky. A jejich snažení nechal v přímém přenosu popisovat sportovním komentátorem.

V jiném díle Jankowski reinscenoval dokumentární pořad o současném umění, kde role slavných tvůrců převzali dětští představitelé. Zvláště ve větším množství začne podobný přístup brzy nudit.

V souvislosti s Jankowskim se někdy hovoří o institucionální kritice − o druhu umění, jež se kriticky zabývá fungováním světa umění. V autorově případě by snad bylo přesnější tvrzení, že navzdory své snaze se jen málokdy dokáže účinně vztáhnout k dění za hranicemi umění.

Umění a jeho pravidla jsou pro Jankowskiho především zdrojem legrace, ta je však stereotypní a téměř nikdy subverzivní. Přesah nabízí například jeho remake jakéhosi německého pornofilmu z devadesátých let: pomocí inzerátu našel páry, které v autentických interiérech filmového studia Dolly Buster přehrávají jednotlivé scény. Když má dojít "na věc", páry si před kamerou vyříkávají své partnerské problémy.

Trapně vykolejenou situaci nelze odbýt smíchem. Vypovídá o mentalitě dobrovolných účinkujících stejně jako o tvůrci, který inscenuje cosi, co by bylo možné nazvat sociální pornografií. A poprvé znejistí a o své divácké roli začnou pochybovat i návštěvníci Jankowskiho retrospektivy.