Pasáže a tišiny Petra Fischera: Oceňovaný Revenant, a přece tak prázdný

Film je továrna na sny. Platí to pořád, dnes možná ještě víc než dřív. Plníme si v něm sny o lepším světě, o budoucnosti vesmírné fantazie, o mezilidských vztazích, o hrdinech, kteří překonávají zlo ve jménu dobra, o humanitě lidského rodu, který − má-li důvod, má-li motivaci − dokáže cokoliv.

Film je splněním největšího snu lidské tvořivosti, díky které se homo faber stává tvůrcem nových světů, jež jsou díky moderním technologiím nejen skutečné, ale dokonce i skutečnější než skutečnost.

Film je "technologie tvorby života". A protože neustále přichází technologie nová a nová, jsou dějiny filmu něčím jako procesem umírání a opětovného rození. Věčným zmrtvýchvstáváním. Film je revenant − ten, který zmírá, aby se neustále vracel.

Ne náhodou je právě stejnojmenný film Revenant režiséra Alejandra Iňárritua nyní v centru globálního zájmu a sbírá ceny, kam jen přijde − Zlaté glóby, BAFTA, za deset dní Oscary, předem již vyhrané. Iňárrituův film totiž není jen oslavou lidského heroismu, který tažen touhou po spravedlivé pomstě překonává jinak nepřekročitelné hranice života a smrti.