Recenze: Psací stroje Hrabala, Škvoreckého či Zábrany v Divadle Na zábradlí nostalgicky klapou

Divadlo Na zábradlí pokračuje v úspěšných portrétech českých dějin skrze historické osobnosti. Po Václavu Havlovi, filmaři Pavlu Juráčkovi nebo vražedkyni Olze Hepnarové stanula v inscenaci Krásné psací stroje! na scéně čtveřice literátů: Zábrana, Škvorecký, Kolář, Hrabal.

Kromě posedlosti psaním a tvorbou je spojuje nutnost vyrovnat se s redakčními fízly a cenzory, což činí s noblesou, hravostí a také zpěvem − dokud je nezaskočí polistopadová svoboda a nemilosrdné plynutí času.

Na jevišti se za oknem redakce nakladatelství Odeon střídají kulisy, většinou silueta Prahy. Nad Hradčany září rudá hvězda, kterou na samém hořkém konci vystřídá červený neon havlovského srdce. V redakci za stolky, kde se odehrává intenzivní polotajný literární i osobní život, se třeba budovatelsky zpívá: "Pojďme si vařit turka a mlátit do strojů…"

Literární a hudební předlohu Miloše Orsona Štědroně, který podobně přivedl na jeviště už více než desítku velikánů českého umění, architektury či vědy, proměnil režisér Jiří Havelka v poetický intelektuální kabaret, při jehož sledování se dobrá znalost moderní české literatury více než hodí. Jinak hrozí, že si lecjaké vytříbené situační paradoxy a slovní hříčky moc neužijeme.

Psací stroje v Divadle na Zábradlí nostalgicky klapou

Dalších 5
fotografií

Stručná "konfese" čtyř kabaretních hrdinů s využitím citací zazní hned na začátku inscenace. S jemnou ironií, jako mimochodné monology u kadeřníka. Přitom sledujeme proměnu herců pod rukama maskéra: z Miloslava Königa se stává Jan Zábrana, Petr Jeništa přijímá podobu Josefa Škvoreckého, Jiří Vyorálek se mění v Jiřího Koláře a z Ladislava Hampla je Bohumil Hrabal.

Nadsázka, s níž herci literární a umělecké osobnosti ztvárňují, je skoro něžná a empatická. Spíš než kritického odstupu a originálního vhledu v této kabaretní koláži se zpěvy se nám dostává pořádné porce nostalgických historek à la návštěva Allena Ginsberga v Praze, ale také pěkných divadelních nápadů, výtvarných i hereckých.

V jedné z nejpůvabnějších scén přihlížíme radostnému tvůrčímu "rauši" Škvoreckého a Zábrany nad vznikající společnou detektivkou. Příběh jejich literárního i osobního přátelství a fenomén tzv. pokrývačství, kdy knihy nebo jejich překlady byly vydávány za dílo někoho, kdo právě neměl u komunistického režimu škraloup, jsou pomyslnou osou literárního kabaretu na Zábradlí.

Spolupráce obou tvůrců měla po Listopadu hořkou dohru ve sporu o autorství brilantního překladu Millerova Prezydenta Krokadýlů, který se svého času stal senzací. Možná i díky tomu trpkému konci, ke kterému lze přiřadit Zábranova jasnozřivá slova "umřu ve zfalšovaných dějinách", otištěná v programu inscenace, se Königovi a především Jeništovi v útržkovité kabaretní koláži podařilo vytvořit lidsky nejcelistvější portréty.

Pohled na vlastní dějiny a jejich osobnosti zlehčený žánrem kabaretu nebo surreálné koláže se v posledních letech stal fenoménem, a nejen v Divadle Na zábradlí. Dostává se mu diváckého zájmu i kritického ocenění napříč celým spektrem českého divadla. Může svědčit o nostalgii za starými časy, naléhavé potřebě porozumět sami sobě prostřednictvím divadla i o nedostatku silných současných příběhů.