Rozhodni se: Aj Wej-wej, nebo Huawei? Malá pražská galerie vyzpovídala umělce

Soukromé galerie vznikají na nejrůznějších místech − v bývalých továrnách, zlatnických dílnách, trafikách nebo garážích. Je to i případ pražské Galerie SPZ, která svým názvem odkazuje k několika metrům čtverečním v Pštrossově ulici nedaleko Národního divadla, kde byly ještě před pár lety uskladněny pneumatiky a podobné harampádí.

Před pěti lety se ale do tohoto prostoru nastěhovali umělci, plus minus třicátníci Lukáš Machalický s Robertem Šalandou a na půdorysu čtyři krát pět metrů začali vystavovat díla svých vrstevníků a profesorů z Akademie výtvarných umění.

Dnes mají za sebou zajímavou řadu jmen i první reprezentativní katalog nazvaný Předbíháš, když jsi v řadě?. Celý je sestavený z rozhovorů připomínajících kádrový dotazník. Odpovídají v něm umělci.

"Jde o metaforu k uměleckému provozu," vysvětluje Robert Šalanda s katalogem v ruce, zatímco za ním hučí galerie přeměněná v trafiku plnou časopisů a novin, mezi nimiž se z okénka prodává monografie. "Stání v řadě je o nastavených pravidlech a předbíhání o jejich porušování. Mám pocit, že sem tam někoho předběhnout je dobrá věc, protože by taky člověk mohl přijít po zavíračce," dodává Šalanda.

Z dotazníku konceptualisty Jiřího Černického se čtenář například dozví, že kdysi předbíhal u lyžařského vleku, ale teď už to kvůli dětem z výchovných důvodů nedělá.

Další sada otázek si dělá legraci z dotazníku časopisu Elle (Simon, nebo Garfunkel?, David, nebo Černý?, Aj Wej-wej, nebo Huawei?), jiná zase umělce staví do pozice, jako kdyby se ocitli u přijímacího pohovoru (Kde se vidíš za pět let a jaký je smysl života?). Z odpovědí je patrné, že se třináctka zpovídaných autorů − ve které nechybí laureát Chalupeckého ceny Radim Labuda, malíř Igor Korpaczewski, výtvarnice Jitka Mikulicová nebo Marek Meduna z umělecké skupiny Rafani − občas zapotila.

"Otázky sice mohou znít banálně, ale schválně jsme zkoumali situace, které každý řeší," doplňuje Šalandu Lukáš Machalický. Sada dotazů na výtvarné umění, film nebo literaturu pak testovala vkus zpovídaných umělců.

V Galerii SPZ se za pět let vystřídalo přes šedesát vystavujících, protože koncept místa spočívá v tom, že si každý pozvaný umělec musí k sobě vybrat ještě jednoho. Václav Skácel tak výstavní prostor sdílel s Vladimírem Mertou, Ondřej Vicena s Dominikem Gajarským a například Petr Skala se svým bratrem Ondřejem.

Výrazným poznávacím znakem pražské Galerie SPZ je rovněž vlajka na průčelí domu, která se mění téměř s každou výstavou. "Nikdy pro nás nebyl důležitý typ média, jemuž se vystavující věnují. Vždy nám šlo spíš o kvalitu, proto se v SPZ střídá malba s instalacemi, videi nebo performancemi," otáčí hustě potištěnými listy katalogu Předbíháš, když jsi v řadě? Lukáš Machalický.

Tomuto tvrzení odpovídá i bílá obálka s černým obdélníkem vytvořená pro publikaci grafiky Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Nejenže obálka nestraní ani jednomu ze třinácti představených výtvarníků, ale svými rozměry přesně odpovídá půdorysu Galerie SPZ 4,26 x 5,65 metru − samozřejmě ne ve skutečné velikosti, ale v patřičném zmenšení.

Robert Šalanda přiznává, že jde o jednoduchý návod, jak představit Galerii SPZ i těm lidem, kteří v ní nikdy nebyli.