Cronenberg: poslední, kdo zkoumá existenci

Pořádat výstavy filmařům, kteří zrovna disponují silnějším výtvarným citem, se stalo v poslední době módou. Po Timu Burtonovi, který strhl pražský návštěvnický rekord, se do Domu U Kamenného zvonu nastěhoval filmový svět Davida Cronenberga, kanadského filmaře, jehož jméno sice patří do zlaté knihy filmových dějin, nesvítí však tak samozřejmě jako to Tima Burtona.

Obrazně řečeno: zatímco výstava Burtonových kreseb byla něco jako show Beyoncé či Lady Gaga, výtvarný výlet filmy Davida Cronenberga se podobá spíše koncertu Nicka Cavea.

Inu, Cronenberga necharakterizují známé a populární, typicky dlouhonohé postavičky s kulatými hlavami a výraznýma očima, zato se dá spolehlivě říct, že jeho imaginativní světy jsou ještě hlubší než ty Burtonovy.

"Jsem existencialista, což už dnes není tak populární jako v době Sartra a Simone de Beauvoirové," říká Cronenberg v rozhovoru na závěrečném videu, což může mnoho návštěvníků šokovat, přinejmenším udivit.

Předně proto, že většina lidí neví, co existencialismus byl. Podruhé proto, že po prohlídce různě úchylných pololidí, jimiž se to v Cronenbergových filmech hemží a kteří se geneticky propojují s mimozemskými silami, virtuální realitou a s různými projekcemi naší touhy, bychom asi čekali, že se autor přizná k perverzím jiného druhu.

Výstava v Praze představuje režiséra Cronenberga. Jeho filmy spojuje zájem o to, co znamená být člověkem

Dalších 9
fotografií

Právě proto, že David Cronenberg zkoumá tajemství podstaty naší existence, musí vybíhat do meziprostorů, kde se tradiční lidství mísí s živočichy či povahami jiného druhu, ať jsou to mediální obludy, nebo peníze či sláva. A tak i film Moucha je na první pohled především dobrý horor, poukazuje však i na jistou nemožnost vyvlíknout se ze své kůže.

Cronenberg šikovně využívá kafkovský motiv proměny, ale ne kvůli tomu, aby upozornil na klaustrofobní násilí rodiny a většinové měšťácké společnosti jako Kafka, nýbrž naopak, aby naznačil, že bychom si s biologicko­-mentální klecí, která svírá naše já, neměli pohrávat.

Transformace existence je nicméně už dávno na pochodu, jak zjišťujeme z jiných Cronenbergových filmů, kde se během pouti za slastí radikálně mění i naše esence. Existencialista ví, že esence, podstata, není předem dána a získáváme ji v běhu života. Tím, čím jsme, se teprve stáváme, a proto také není zaručeno, že na konci budeme moci říct, že jsme lidmi. Proto je také tak důležité zkoumat se už v mladí. Ale předložte teenagerům přednášku o existencialismu, o rozdílu esence a existence. Okamžitě vás s ní vyhodí.

Cronenberg jim nabídne tajemný horor, který se podle něj mladým lidem líbí hlavně proto, že jim dává možnost mít zkušenost. "Sami toho ještě moc nezažili a horor jim dává možnost vyzkoušet si dospělost. Je to příprava na dospělost."

Překvapení ale mohou přijít i ve zdánlivě "normálním" prostředí. Ve filmu Mapa ke hvězdám, v posledním Cronenbergově filmu, se diváci dostávají do Hollywoodu, do místa posedlého filmem, úspěchem, sebeprezentací. Narcistní prostředí, které je produktem incestu já, kapitálu i umění, dokonce incestu celého lidského rodu, jehož produktem jsou dnešní zmatené tekuté společnosti, se pod rukama existencialisty Cronenberga rozpadá do přízračného světa smrti.

Jedna z nejmorbidnějších scén Cronenbergovy kariéry přitom vypadá nenápadně, vlastně hezky, až lyricky. Jeden třináctiletý a jeden dvacetiletý potomek, pocházející z incestního vztahu, páchají sebevraždu pod hvězdnou oblohou krajiny filmu v okolí Los Angeles, protože něco takového zkrátka na světě nesmí existovat.

Zákaz incestu je základem kultury a vše, co pochází ze zprzněného mileneckého vztahu příbuzných, musí zmizet z povrchu Země.

Jako by se tady z existencialisty nejvíce stával moralista, který filmovému průmyslu jako symbolu lehkosti dnešní civilizace předpovídá hořký konec. Není to snadné, dost to buší ve spáncích… A to je chvíle, kdy výstavní stroj Cronenbergovy fantazie člověka vyplivne do obyčejného světa Staroměstského náměstí. A tam, po cestě domů, podél slavného Kafkova domu, mu v hlavě ještě dlouho dobíhá otázka, jestli je to on − nebo nějaká meziexistence, s níž musí zatočit.