Vychází nová řada House of Cards. Seriál o domku z vražd a intrik by ani Shakespeare nenapsal lépe

Pouhé tři dny po americkém volebním superúterý, které naznačilo podobu boje o prezidentské křeslo, se objevuje čtvrtá řada televizního seriálu House of Cards, v Česku uváděného jako Domek z karet. Drama o špinavém zákulisí americké politiky je ode dneška k vidění v internetové televizi Netflix, z níž se i díky němu stal fenomén seriálové a filmové zábavy.

Předchozí třetí řadu Netflix zveřejnil loni v únoru, ale načasování letošní, čtvrté série nemohlo být lepší. "Je jako Hillary," řekl loni v červnu tvůrce knižní předlohy seriálu a producent americké verze Domku z karet Michael Dobbs o hlavní hrdince Claire Underwoodové. Myslel tím samozřejmě Hillary Clintonovou, která má po úterku dobře nakročeno k tomu, aby se stala prezidentskou kandidátkou demokratů.

Domek z karet sleduje cestu manželů Underwoodových k moci, ale nejde o realistický pohled na americkou politiku. Vychází z Dobbsovy knihy, která − podobně jako následný seriál BBC − pojednávala o britské politice. Původní název House of Cards odkazuje k House of Lords, tedy horní sněmovně britského parlamentu.

"Domek z karet je extrémním pohledem na politiku a moc," říká Beau Willimon, tvůrce americké verze seriálu. V něm si poprvé vyzkoušel televizní práci režisér David Fincher, který není zodpovědný jen za režii prvních dvou dílů, ale také za casting a celkové nastavení tempa, snímání i vizuální podoby.

A právě ze spojení až shakespearovsky nadsazeného ústředního páru, který se kvůli moci neštítí vůbec ničeho, a chladného, znepokojivého i svůdného režijního ztvárnění vzniklo ojedinělé dílo. Demokratický kongresman Frank Underwood je antihrdinou od prvních vteřin, kdy bez váhání zbaví utrpení psa poraženého autem. Tiché křupnutí lámaného vazu jen předznamenává věci mnohem drastičtější. A zdaleka ne všechny se odehrají mimo záběr kamery.

Scenárista Beau Willimon, milovník Balzakových románů, napsal cynickou politickou šarádu, ale také příběh o výhodném manželství, o spojení, které ze dvou jedinců učinilo dokonalý stroj na upevňování moci.

"Všichni politici jsou vrazi, nebo alespoň jsou ochotni se jimi stát," řekl Willimon a poznamenal, že v sobě mají něco, co je nechá provádět nepředstavitelné věci. Ať už jde o zosnování vraždy kongresmana či poslání sta tisíc vojáků do války.

Willimonovi nezáleží na tom, zda divák má jeho postavy rád. Jde mu o to, aby byly atraktivní. Je to zdánlivá banalita, ale velká část úspěchu seriálu stojí na faktu, že nutí diváky fascinovaně sledovat lidi, kteří bez přestání dělají strašné věci.

Tvůrci protagonisty zbavili sympatických vlastností a jen občas se zpod masky chladných strojů vyderou na povrch poslední záchvěvy lidskosti. Jen aby pak bylo palčivější sledování dalších intrik a skutků, které jsou nejen daleko za hranou morálky, ale také zákona.

"Lidé z Bílého domu přišli na obhlídku placu a zůstali zírat," popisuje producent Dobbs pečlivost, s níž filmaři napodobili reálie. "Dokonce i dveře do oválné pracovny zaklapnou se stejným tichým zahučením jako ve skutečnosti." Seriálová pracovna je ovšem o třetinu větší, především kvůli praktickým okolnostem, ale také jako nenápadná připomínka, že divák sleduje postavy a události "větší než život".

První dvě řady Domku z karet byly především grandiózně přemrštěnou poutí Franka Underwooda do prezidentského úřadu, v té loňské, třetí došlo i na vládnutí a skutečné politické procedury − v oblasti zahraniční politiky i na dosti reálné situace, především při vyobrazení vlivu Ruska na Blízkém východě. V jedné epizodě hrají aktivistky z ruské skupiny Pussy Riot sebe samotné a při večeři v Bílém domě, která má vést k napravení vztahů mezi Washingtonem a Moskvou, během přípitku symbolicky zúčtují s Putinovým Ruskem.

Podle Máši Aljochinové z Pussy Riot je Petrov, tedy seriálová verze Putina, příliš veselý a tvůrci úplně neporozuměli tomu, jak se chová bývalý člen KGB. To ilustruje, že autorům seriálu jde o drama víc než o realitu, i když ta někdy může překonat všechny fikce.

"Říká se, že dostaneme vůdce, jaké si zasloužíme," zní v proslovu Franka Underwooda z oválné pracovny v upoutávce na čtvrtou řadu. A mezi jeho vzletnou řečí probleskují coby ironický kontrapunkt střípky toho, co si Amerika zaslouží. Jde o "to nejlepší" z předchozích řad seriálu, včetně několika vražd či močení na hrob vlastního otce.

Součástí lákadel na novou řadu byla i fiktivní webová stránka či volební videoklip − se záběry na šťastné tváře a slogany o tom, že mnohem víc lidí díky Frankovi dostane práci. Takového ďábelsky charismatického kandidáta by letos mohli skuteční republikáni těm seriálovým demokratům závidět.

Třetí řada Domku vyprávěla také o neúspěších a rozkolech do té doby neporazitelné manželské dvojice. Čtvrtá nebude jen o udržení Franka Underwooda v prezidentském křesle, ale rovněž o střetu s manželkou Claire. Ta jistě není obrazem Hillary Clintonové. Ale podobně jako ona už přestala být spokojená s rolí ženy v pozadí. Nyní nastal čas jednat.