Metr na operu Jiřího Černého: Náhradník Alagna v Met okouzlil i v Pucciniho Manon

Ze všech sólistů dalšího přímého přenosu z newyorské Metropolitní opery se předem nejvíc psalo o tom, který v sobotu v Pucciniho Manon Lescaut vůbec nezpíval − německém tenoristovi Jonasi Kaufmannovi.

V historii náhlých operních záskoků to však byla jen bouře ve sklenici vody: Kaufmann se omluvil už během zkoušek a náhradní De Grieux, Roberto Alagna, měl před únorovou premiérou nové inscenace Manon Lescaut na studium šestnáct dní. I když v této roli předtím nikdy nevystoupil, pravděpodobně svůj part neviděl prvně.

Od začátku sobotního přenosu se vložil do role s temperamentem hodným Alagnova sicilského původu. Patřil mu první potlesk a v závěru večera i ten nejsilnější.

Tenor dvaapadesátiletého veterána Metropolitní opery − Alagna tam odzpíval přes dvacet roků, stovku večerů a šest přímých přenosů − se z mladodramatického proměnil takřka na hrdinný. Co snad ztratil na lesku, získal na vášnivosti. Jeho milostné scény s titulní hrdinkou patřily k nejpřesvědčivějším, jaké lze v současných divadlech slyšet.

Přitom lotyšská sopranistka Kristine Opolaisová, v přístupu k rolím intelektuálnější, je i technicky úplně jiný typ. Zpívá dokonale lehce, má pestřejší výrazový rejstřík i paletu hlasových barev.

Těžko posoudit − a není to ani podstatné −, kdo koho víc umocňoval. Nakolik je spojila šťastná náhoda a kde jsou hranice jejich vzájemného násobení, může ukázat hned další přenos z Metropolitní opery: 2. dubna jiné Pucciniho dílo, Madame Butterfly.

Náhradník Alagna okouzlil v Metropolitní opeře i Pucciniho Manon

Dalších 7
fotografií

Opolaisová je už dnes sama o sobě takovou osobností, jaká si každým svým výkonem vynucuje srovnání i se slavnějšími operními hvězdami typu Anny Nětrebkové.

Kdo zažil před půlrokem pražský koncert Opolaisové a mohl teď srovnat i její jevištní podání árie Manon Sola, perduta, abbandonata, má o čem přemýšlet: například o neskutečném propojení hudebního intelektu, přirozenosti, vroucnosti i dramatického rozletu.

Stokrát může člověk číst, jaký byl Giacomo Puccini bonviván a že teprve po Manon Lescaut složil své nejlepší opery. A pak se objeví tvůrčí zpěvačka jako Kristine Opolaisová a ruku v ruce s Robertem Alagnou dá v poslední třetině opery zapomenout na topografické nesmysly libreta i režisérova pojetí (přesunutí do válečné Francie okupované nacisty je jalové), stejně jako na hřmotnou výpravu.

V operách se umírá napořád − ale málokdy to návštěvníkem tak otřese jako při této Manon Lescaut.

Ke cti režiséra Richarda Eyra i dirigenta Fabia Luisiho patří, jak vyzdvihli dva největší sólistické talenty inscenace.

Naopak je už potřeba kritizovat české tištěné programy pro kina: nic o interpretech ani obsazení menších rolí. To si třeba v Manon nezasloužili oba výborní tenoři, Zach Borichevsky v roli Edmonda ani Andrew Bidlack jako Lampář. Bývávaly ty programy lepší.