Recenze: Cesta sluneční soustavou klavíristy Benka vede přes synkopy a hlasy Bárty či Kocába

Mars, Neptun nebo Venuši zpodobňují hosté, které si na své album Planety pozval jazzový pianista Matej Benko. Bůh ví, proč se k vyprávění o vesmíru tak dobře hodí synkopující klavír. Ale funguje to − stejně jako většina zúčastněných "neviditelných" herců.

Benko, Slovák z Prešova, studoval od roku 2000 na Ježkově konzervatoři v Praze u klavíristů Karla Růžičky a Milana Svobody. Od té doby hrával s kontrabasistou Vítem Švecem, vedl vlastní trio ovlivněné latinskoamerickou hudbou či spolupracoval s Michalem Horáčkem. Planety jsou jeho první sólovou nahrávkou, ve zdejším prostředí poměrně ojedinělou.

Ne že by se čas od času takové projekty neobjevily − z poslední doby třeba deska Blázinec s texty Robina Krále, dalšího absolventa "Ježkárny". Většinou si ale jejich autoři nedají tu práci dotáhnout nahrávku organizačně ani po myšlenkové stránce.

V tomto ohledu je Benkova deska vzácně soudržná. Netrvá ani tři čtvrtě hodiny, a přesto je na ní vše podstatné. Různé styly vcelku přesně odpovídají charakteru jednotlivých vesmírných těles: Venuše má sexy nádech díky mazlivému zpěvu Kláry Vytiskové, Mars v podání Xaviera Baumaxy je vrtošivě rozpustilý, Michael Kocáb v roli Merkura krájí prostor ostrým stříbrem svého přiškrceného hlasu.

Jedině Dan Bárta coby trpasličí Pluto poněkud vybočuje z normálu.

Cesta sluneční soustavou vede přes synkopy

Na úvod Benko potřeboval, aby se jeho nahrávka rozzářila. Richardu Müllerovi se do ztvárnění Slunce příliš nechtělo, jenže málo platné − na takovou úlohu bylo nutné sehnat hvězdu, pokud možno mezinárodní.

Ještě lépe je zvolená kometa v podání Yvonne Sanchez, pro kterou šlo snad o první zkušenost se zpěvem v češtině. Dobře že se nechala přemluvit: od začátku do konce působí nesmírně mile a posluchač této v Praze usazené zpěvačce s kubánsko-polskými kořeny jako jediné odpustí haldu obrácených přízvuků.

Matej Benko složil, otextoval i zaranžoval Planety pro své děti a Michael Kocáb mu pohrozil, že jestli jim jednu písničku nezazpívá sám, nechce s ním nic mít.

Nakonec na desce zpívají Benko i zvukař Milan Cimfe, ale také Radek Pastrňák ze skupiny Buty nebo Markéta Foukalová z kapely Lanugo. Bohužel nejde o ty nejvýraznější výkony, interpreti zůstávají ve stínu suverénních showmanů Oty Klempíře z J.A.R. (Neptun) a Ondřeje Rumla (Měsíc), s nímž ostatně Benko před dvěma lety natočil výbornou albovou poctu písničkám Jaroslava Ježka.

Přestože mají Planety ambici oslovit lidi každého věku, vyžadují několik poslechů. Napoprvé může leckoho zarazit popisnost, s jakou texty až encyklopedicky přesně shrnují základní fakta. Než například Dan Bárta (Pluto) vysvětlí, proč už nepatří mezi planety, to by jeden − řečeno s Čapkem − došel pěšky do Vysočan. V kombinaci s docela náročnými jazzovými melodiemi, v nichž se skladatel v dobrém slova smyslu vyřádil, vzniká místy suchopár.

Naštěstí je tu dokonalá rytmika − kytara Peter Binder, basa Rasťo Uhrík, bubny Pavel Zbořil. To se to pak létá z jednoho koutu galaxie do druhého, to se to víří hvězdný prach!