Recenze: Nejoriginálnější animovaný film poslední doby Anomalisa není pro děti

Michael je specialista na motivaci. Učí lidi pracující ve službách, jak najít "na každém něco jedinečného" a využít to ke zvýšení produktivity. Ale tento paradox, patřící neodmyslitelně k západní kultuře, není zdaleka nejděsivějším momentem amerického filmu Anomalisa, který zítra vstoupí do českých kin. Nejděsivější je, že sám Michael je loutka.

Scenárista Charlie Kaufman se ve své tvorbě důsledně, až posedle zabývá otázkou, zda lze nahlédnout pod masku lidských tváří a co se tam ukrývá. Ve filmu V kůži Johna Malkoviche se pod obrovským množstvím tváří skrývala gesta i hlas slavného hollywoodského herce ovládaného loutkářem, v Adaptaci si pohrával s děsivou povahou alter ega a sci-fi romance Věčný svit neposkvrněné mysli rozpustila individualitu lidské bytosti do noční můry.

Tyto hrátky s vyprávěním i s temnými paradoxy lidské povahy učinily z Kaufmana jednoho z nejuznávanějších scenáristů Hollywoodu. S největší důsledností poté svou představu světa jako smutného a osamělého místa rozvinul v režijním debutu Synekdocha, New York.

Anomalisa je jeho druhou režií. Ačkoliv jde o loutkový film, je určen výhradně dospělým, a to nikoliv jen proto, že obsahuje jednu z nejrealističtějších sexuálních scén v dějinách kinematografie.

Když hrdina filmu, rodilý Brit Michael, žijící v Americe, přilétá na otočku z Los Angeles do Cincinnati, kde má druhý den přednášku, zjistí hned v taxíku z letiště, že místní služby mají své limity. Taxikář papouškuje podivné fráze, stejně jako recepční v hotelu. Však také všechny postavy kromě Michaela hovoří hlasem jediného herce Toma Noonana, včetně jeho manželky a syna.

Michael žije v pekle vlastních pouček, v odlidštěném světě, kde je jediným zákazníkem a všichni ostatní nejen vypadají jako loutky, ale také jimi přiznaně jsou.

Nejoriginálnější animovaný film poslední doby není pro děti

Další 2
fotografie

Tato neútěšná vize se stává ještě bolestnější, když si divák uvědomí, že i Michael má na obličeji podivné švy. Kaufman spolu s animátorem a druhým režisérem Dukem Johnsonem dokázali ze samotné techniky animace učinit hlavní téma filmu. Své loutky tvůrci vytiskli na 3D tiskárnách, což jim dodalo realistické tvary i textury. Zároveň se však pohybují trochu trhaně a vyvolávají tak drobný neklid v publiku doslova každou vteřinu.

Hotel, v němž se odehrává většina děje, se stává metaforou mezilidského soužití. "Internet patří k velkým nebezpečím. Lidé komunikují bez kontextu a to vytváří určitý druh antisociálního prostředí," poznamenal v jednom z rozhovorů Kaufman, podle něhož Anomalisa nevypráví zdaleka jen o odlidštěném prostředí hotelových a dalších služeb.

Nejsilnější na snímku každopádně není schopnost nově ilustrovat hrůzné aspekty západní společnosti, ale intenzita, s níž pomocí nezvyklých prostředků odkrývá vnitřní svět člověka. Když se ze změti stejně znějících frází vynoří jediný ženský hlas celého filmu, působí to takřka magicky.

Následná konverzace mezi Michaelem a jeho obdivovatelkou Lisou, která přijela na zítřejší přednášku, věrně zachycuje banalitu promluv, jak by se odehrály mezi dvěma lidmi mimo záři filmových reflektorů. Ale skutečnost, že Lisa hovoří hlasem jiné lidské bytosti, dělá z banalit věc důležitější než celý okolní svět.

Kaufman vytvořil vesmír, jehož tajemství nelze odhalit. Nikdy se nepodaří nahlédnout pod masku, pochopit podstatu švů na obličejích postav − a to ani ve chvíli, kde v jedné děsivé sekvenci na hotelové chodbě Michael svou tvář ztrácí a pod ní se vyjeví divný robotický skelet.

Čím více však snímek směřuje ke konci, tím zřejmější je, že − navzdory scénám, které jako by vypadly z dystopické reality filmů Matrix či Brazil − tu nejde o děs z okolní společnosti, ale o smutek, který se rodí v lidském nitru. A který se ve filmu rodí z povahy samotných obrazů a zvuků.

Charlie Kaufman potvrzuje, že patří k nejsmutnějším tvůrcům současného Hollywoodu. Anomalisa obsahuje spoustu vtipných i děsivých momentů. Ale opravdový, nepřekonatelný smutek, prostý jakéhokoliv přepjatého sentimentu, tedy smutek, který byl kdysi předností filmů Tima Burtona, dělá z Kaufmana jednoho z velkých režisérů.