Lipský knižní veletrh se věnoval uprchlíkům, nakladatelé protestovali proti účasti časopisu

Otázky po tom, jestli je Evropa nafukovací, zda může literatura pomoct porozumění mezi národy a máme-li opravdu nárok na šťastný život, byly ve vzduchu na právě skončeném Lipském knižním veletrhu. Ten se s téměř 200 tisíci návštěvníky stal nejnavštěvovanějším ve své historii.

Prostory veletrhu, v nichž byli během loňského roku provizorně ubytováni uprchlíci, minulý týden čtyři dny žily literaturou. A nejen tou. Německo se ještě nestihlo vzpamatovat ze zemských voleb, které překvapily mírným příklonem k euroskeptickým a protiuprchlickým stranám − především na východě Německa.

Možná i proto se již před konáním veletrhu hojně probírala účast některých nakladatelů. Například Jürgen Elsässer, který sám sebe označuje za "bojovníka za svobodu", kromě vydávání knih vystupuje u řečnického pultu Legidy − lipské obdoby radikálně pravicového hnutí Pegida.

Elsässer též vydává časopis Compact, jenž zesměšňuje kancléřku Merkelovou a adoruje extremistickou stranu Alternativa pro Německo.

Proti účasti časopisu na veletrhu po celou dobu protestovala především malá nezávislá nakladatelství a ve čtvrtek došlo i k útoku na kancelářskou budovu veletrhu. Prezident veletrhu Oliver Zille ale prohlásil, že platí svoboda projevu a není důvod komukoliv zakazovat účast.

Téma: Migrace

Další 3
fotografie

Literární cenu na veletrhu získal Guntram Vesper, pocházející ze saského městečka Frohburg. Tak pojmenoval i svůj tisícistránkový román, který je velkorysou kronikou 20. století plnou života. Vesper vyprávěl o tom, co dobře zná − o sobě: na konci 50. let s rodiči utekl ze Saska do západního Německa, kde vystudoval a stal se autorem na volné noze. Jeho vášní je sběratelství − knih a příběhů.

Velkým překvapením bylo, že na cenu nebyl nominován nový společenský román Podlidi spisovatelky Juli Zehové, který pojednává o konfliktu na malé vesnici v Braniborsku. Jak Vesperův, tak Zehové román ukazují, že znovusjednocení východního a západního Německa není jen politickou či geografickou záležitostí. V hlavách lidí Německo nadále zůstává rozdělené a z "Ossiho" se prostě zničehonic nestane "Wessi".

Juli Zehová v diskusi nad svou knihou popsala, že se ke svým postavám snaží být lidská, nevnímat je černobíle, vcítit se do jejich strachů, a podtrhla, že tak bychom měli vnímat i xenofobní tendence poslední doby.

Témata migrace a útěku se stala neoddělitelnou součástí programu. Maraton věnovaný této problematice − vyprávění uprchlíků či diskuse s experty − probíhal právě v místech, kde ještě nedávno spali uprchlíci z Blízkého východu. I knihy německy píšících migrantů jsou v Německu poslední dobou více vidět a je jim věnován větší prostor v médiích. Vidět byly i na veletrhu.

Senthuran Varatharajah, pocházející ze Srí Lanky, ve svém románu O nárůstu znaků zaznamenal písemnou konverzaci dvou migrantů, kteří se nikdy neviděli, ale mnohé je spojuje. Častou větou v něm je: "Vůbec nevím, proč ti to vlastně vyprávím."

Abbas Khider, někdejší "ilegální uprchlík" narozený v Bagdádu, napsal román Facka, který začíná tím, že žadateli o azyl je po více než třech letech v Německu zamítnuto povolení k pobytu. Rozčílí se a úřednici, která jej má na starosti, zalepí pusu. Než zkusí své štěstí ve Finsku, netouží po ničem jiném, než aby mu konečně chvíli někdo naslouchal.

Jan Böttcher v próze Y píše o tom, jak mladý Němec po letech potkává svoji dětskou lásku původem z Kosova. Kniha kriticky uvažuje o vztahu Němců k přistěhovalcům: balil ji, aniž by se zajímal o to, odkud pochází? A jak je možné, že všechno to, co mu nyní o svém útěku z domova vyprávěla, ještě nikdy neslyšel?

Ani pro jednu z těchto knih neplatí nálepka "migrantská literatura", cílem literatury není škatulkovat, ale hledat pravdu. Nečernobíle, pestře, poctivě a hluboce.