Recenze: Oblomov se ani po půldruhém století nežene za hmatatelnými úspěchy

Co bylo v roce 1859 chápáno jako kritika společnosti carského Ruska, nemůže být východiskem pro současné divadelní uvedení. Z románu Oblomov spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova, jehož adaptaci dnes ve druhé repríze uvede pražské Divadlo v Dlouhé, však přetrvává "oblomovština" jako postoj k životu.

Citlivý, inteligentní a dobromyslný ruský šlechtic Oblomov trpí duševní leností, nerozhodností, nepředstíraným nezájmem o cokoliv a věčným osnováním plánů, jež nikdy neuskuteční.

Zkušení dramatizátoři, manželé Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, v Dlouhé zbavili titulní postavu hanlivého přídomku "zbytečný člověk" a hledali dnešní psychologické i sociologické podoby tohoto jevu. Podařilo se.

Vznikl pozoruhodný scénický tvar, jenž v první řadě pojmenovává dynamičnost a pohyblivost představující neustálý tlak, který požaduje změnu a aktivitu. Tomu napomáhají hudba herce Jana Vondráčka, využívající úryvků z Belliniho opery Norma, či kostýmy Kateřiny Štefkové, které prolnutím minulosti a dneška navozují a zároveň hned odmítají zařazení do konkrétní doby a místa. Stejně tak světelný design Filipa Wiesnera spoluvytváří dobové prostředí, aby je okamžitě nahrazoval sugestivním prožitkem atmosféry.

Oblomov se ani po půldruhém století nežene za hmatatelnými úspěchy

Dalších 7
fotografií

Scéna Martina Černého je stvořena pro trvalý pobyt a pohyb pěti herců na jevišti. Všichni sice vytvářejí individuální postavy, ale vzápětí se společně stávají chórem, jenž obrazně pojmenovává ono neutuchající a úporné kolotání společnosti vyžadující změnu a aktivitu, neúnavně tím dotírající na Oblomova. Zároveň chór vyjevuje vnitřní stav toho, na nějž útočí.

Oblomov v podání herce Michala Isteníka, jenž v Dlouhé hostuje z Městského divadla Brno, tak musí vydávat překvapivě velkou energii, aby tlaku čelil; možná je této energie na nečinnost Oblomova někdy až příliš. Ale to nic nemění na tom, že tenhle Oblomov svým sněním o dětství jako po uspokojení základních lidských potřeb přinejmenším nahlodává představu o úspěšnosti, jíž lze dosáhnout neustálým vypětím.

Jistě, je skoro nedospělým dítětem, které se ani v nejmenším nedovede postarat o jakoukoliv praktickou záležitost, ale je též sympatický svou touhou spočinout v klidu a míru, nehnat se jen za hmatatelnými a ocenitelnými výsledky, za pracovními i společenskými úspěchy. Což je zajisté téma v přítomnosti nadmíru živé.

V Divadle v Dlouhé se tak zrodilo současné drama, jež se ptá, jak žít, aniž by na tuto otázku poskytovalo odpověď. Pojem drama v tomto případě znamená, že se inscenace vrací k prapodstatě činohry, kde mírou všeho je lidské jednání. A využitím obrazných vyjádření inscenace zůstává věrna i dalším základním kategoriím, které tvoří drama − situacím, postavám a vyrovnanému herectví, jež se nevyhýbá intelektuálnímu a citovému patosu.

To vše dokazuje, že i v době operující s pojmem "postdramatičnost" značícím, že drama je překonáno, ve skutečnosti drama stále má svou váhu a platnost.