Recenze: SKUTR proměnil Pěnu dní v surreálný zážitek a divadlo, které zaměstnává všechny smysly

Stvořit na divadelní scéně imaginární Paříž a křehký milostný příběh z knížky Borise Viana Pěna dní není jen tak. Režijní tandem SKUTR − Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský − z autorovy charakteristické, hravě vykloubené absurdity i prchavých pocitů okouzlení, smutku a existenciální tísně dokázal udělat představení-zážitek.

Po necelém roce se vrátili do hradeckého Klicperova divadla, aby navázali na inscenace Labutí jezero a Evžen Oněgin a uzavřeli tak svou zdejší trilogii o lásce ve stínu smrti.

Pěna dní se odehrává v surreálném prostoru pařížské mansardy, jakoby zavěšené nad střechami města. Vidíme je z oken a ještě v pootočené perspektivě, takže se zdá, že do mansardy nahlížíme shora. "Pod podlahou" na zadní stěně jeviště se vynořuje další, šantánově rudý prostor, kde kraluje herecká kapela Mastix.

Hudebnost předlohy prostupuje celou inscenaci. A nejde jen o písně a jejich doprovod, ale o spoustu nápaditě vyluzovaných zvuků, které spoluvytvářejí snový, fantazijní svět dvou zamilovaných dvojic a rytmizují i komentují herecké akce.

Marie Poulová a Miroslav Zavičár jsou jako Colin a Chloé okouzlující večírkoví manekýni, jenže napůl uvízlí ve vlastním dětství. Prozrazují to na ně nejen Colinovy krátké kalhoty a dětský nábytek, ale také jakási "neohrabanost" a neustálý údiv nad vlastní existencí.

SKUTR proměnil Pěnu dní v surreálný zážitek

Další 2
fotografie

Opojeni blízkostí tančí s přáteli Alicí a Chickem (Martou Zaoralovou a Janem Sklenářem) "hopsatrot". Jejich pánve se komicky dotýkají, mikrofon se k nim lascivně snáší a pití jim podle melodií míchá "pianoctail". Ve sklenicích plave růžový květ − předzvěst leknínu, který později vyroste Chloé na pravé plíci. Jako by nemoc a smrt byly v lásce od počátku přirozeně přítomné.

Střet s realitou je tvrdý. Bohatý Colin vydá všechny své peníze na léčení Chloé, a tak musí, ó hrůza, pracovat: například zalévá zbraně, aby rostly. Chloé chřadne a obklopena květinami nakonec umírá.

Lehkým, metaforickým jazykem vypovídá Pěna dní o zásadních věcech, které její hrdinové zakoušejí poprvé: o lásce, jež se vznáší v oparu zamilovanosti, nárazu na nemilosrdnou skutečnost, o smrti.

Ohromující obyčejnost konce vyjádří SKUTR vtipně inscenovanou lapidární "beckettovskou" metaforou na konci příběhu: myška, která žije v Colinově domácnosti, se už na ten krutý svět nemůže dívat, ale soucitný kocour ji nechce sežrat. Domluví se na kompromisu. Myš strčí hlavu do kocourovy tlamy a čeká, až mu někdo šlápne na ocas a zuby sklapnou…

SKUTR vypráví příběh Pěny dní na pozadí podívané plné surreálné poezie a humoru a zaměstnává všechny smysly. Alice a Chick působí jako afektovaná "trendy" dvojice. Kuchař Nicolas mate vizáží upravené, leč poněkud excentrické dámy. Muzikanti-herci na sebe berou podobu bizarních epizodních postav, zjevují se třeba jako kvarteto sněžných krtků, lékař v igelitové zástěře s červeným křížem i jako Spasitel ukřižovaný na dřevěném kříži, který mu trčí zpod batohu.

SKUTR si v Klicperově divadle napotřetí vybral předlohu, která tematicky i formálně přirozeně souzní s jeho rukopisem. A tak na rozdíl od Labutího jezera nebo Evžena Oněgina, kde si režijní tandem "pomáhal" odskoky do kontextuálních odkazů a her, se v Pěně dní soustředil výhradně na předlohu. Našel v ní vše, co bytostně na jevišti potřebuje a co je mu milé.