Recenze: Monsieur Aznavourovi s úctou, ale kapelu měl raději nechat doma

Vůbec poprvé vystoupil ve středu v Praze téměř dvaadevadesátiletý francouzský šansoniér Charles Aznavour. Suché konstatování nabízí jedinečnou příležitost vyskladnit nějaká ta opotřebovaná klišé. Především jedno z největších: žijící legenda. A o žijících legendách platí to, co o mrtvých − o těch jen dobře.

Fakt, že středeční Aznavourův koncert v Kongresovém centru byl průměrný, nepadá na zpěvákovu hlavu. Je to problém jeho doprovodné kapely, aranžmá a jejího přístupu. Když totiž Aznavour ojediněle zazpíval pouze v doprovodu osmapadesátiletého klavíristy Erica Berchota, jinak třeba chopinovského interpreta, byla to uhrančivá chvíle.

Sami dva by nejspíš utáhli celý koncert, sál by upřímně slzel a nemusel by pak v závěru estrádně vstávat z křesel a tleskat do rytmu jako nějakým Alexandrovcům při variaci na kazačok, na niž došlo.

V takových chvílích se největším kýčem koncertů stává publikum samo. Ve středu ovšem strženo hudebníky, kteří ho sami roztleskávali.

Monsieur Aznavourovi s úctou, ale kapelu měl raději nechat doma

Dalších 9
fotografií

Klavírista Berchot vycházel svéráznému, přesto nijak zpěvnému Aznavourovi vstříc, jasně si vědom toho, že hudbu tvoří i proměnlivé tempo či dynamika, že hudba musí dýchat klidně a tiše, ale po vyběhnutí schodů funět. Ty všechny "šansonové" atributy jako by celá kapela, složená ještě ze dvou hráčů na elektrické klávesy, kytaristy, baskytaristy, bubeníka a dvou vokalistek, z nichž jedna je Aznavourova dcera, ignorovala.

Každé písni skupina většinou nasadila jedno tempo a zvukovou úroveň, mohutně ji přislazovala umělými, nedůvěryhodnými zvuky syntetických smyčců, v aranžmá se nic zajímavého nedělo, a když bylo potřeba balalajkové sólo, kytarista nevyměnil nástroj, pouze elektroniku cirkusově přepnul do zvuku balalajky.

Kdo mohl tušit, že s žijící legendou Aznavourem objíždí štace plesový orchestr "z Boleslavi"? Kapela bez názoru, jejíž někteří členové místo spontaneity pracují u notových pultů jako úředníci "od do".

Jak si kapela nekompromisně mlela své a sladce "pěla", zapomínala, že Aznavour sladkým zpěvákem není, že ne vždy strefí čistý tón a že taková intonace pak na harmonicky vypulírovaném hudebním pozadí vyzní falešně, nikoliv jako interpretační přednost.

Kdyby se stejnou kapelou vystoupil třeba skřehotavý Bob Dylan, dopadl by navzdory své výjimečnosti ještě hůř.

Ze srovnatelných žijících legend, které se v Praze v posledních letech objevily na takzvaných rozlučkových koncertech, jako Leonard Cohen či B. B. King, dopadlo Aznavourovo vystoupení nejméně "legendárně".

Možná by − a teď se hodí další klišé − stále svěží Aznavour, který se suverénně pohyboval po pódiu, místy skoro tančil a působil jako muž v nejlepších letech, potřeboval nějakého svého Ricka Rubina. Producenta, který na sklonku života jiné legendy, Johnnyho Cashe, udělal z amerického countryového zpěváka jednoho z umělecky nejaktuálnějších interpretů.

Ale analogie bychom našli také na české scéně, kde skupina Umakart postavila na nohy Václava Neckáře a na čas skoro undergroundovými prostředky restartovala jeho někdejší hvězdnou slávu. A pak Druhá tráva − ano, ta, která s dynamikou každé písničky pracuje jako symfonický orchestr s dynamikou symfonie −, když na své vlně svezla Pavla Bobka.

Aznavourovi hudebníci by si tedy měli koupit trávu. Pak by víc blouznili a "šli by do lidí" s takovou vervou a suverenitou, s jakou to ve středu v Praze navzdory věku zvládl monsieur Aznavour.