Když před pětapadesáti lety, 11. dubna 1961, v Jeruzalémě začínal proces s Adolfem Eichmannem, bylo jasné, že autor "konečného řešení židovské otázky" a jejího technického provedení nemůže odejít bez trestu smrti.
Souzen ale neměl být pouze Eichmann, nýbrž i celá nacistická ideologie. Šlo o to, dostatečně prokázat zrůdnost a zvrácenost tohoto hnutí, jehož vrcholným "dílem" byl holokaust − systematické vyvraždění šesti milionů Židů. Soud chtěl objevit perverzní "nekrofilní kořen" zla, který ve své knize Anatomie lidské destruktivity tak pečlivě vykresluje Erich Fromm (studie Stalina, Hitlera, Himmlera a dalších), a odsoudit tuto nekrofilii na věčnost jako černou díru v člověku.
Proces v Jeruzalémě, který skončil Eichmannovou popravou 31. května 1962, měl ale poněkud jiné důsledky. Odstartoval nekončící debatu o roli jedince ve vraždícím systému, o jeho odpovědnosti, o ideologii a jedinečnosti a možnosti případného opakování holokaustu. Vše začala Hannah Arendtová (14. října uplyne 110 let od jejího narození), židovská intelektuálka, která proces s Eichmannem sledovala a po něm vyvolala pozdvižení svou knihou Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla.
Nejnadužívanější obrat
Teze Arendtové jsou dostatečně známé. Adolf Eichmann z jejího pohledu není žádné monstrum, nýbrž obyčejný, normální člověk s rodinou, sloužící státu jako dokonalý byrokrat. "I přes veškeré úsilí obžaloby mohl každý vidět, že tenhle muž není monstrum, bylo ale velmi těžké nepodezřívat ho z toho, že je klaun," píše Arendtová a pokračuje: "Toto podezření bylo pro celý podnik fatální a při pohledu na utrpení, které on a jemu podobní způsobili milionům lidí, bylo těžké přijmout, že jeho nejhorší klauniády nebyly nikdy zaznamenány a skoro nikdy o nich nebyla podána zpráva."
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
