Nové album PJ Harvey je jako zpráva OSN. Po písních z Kosova a Afghánistánu kritizuje Washington

Věděla to celá Lucerna − sotva do Prahy poprvé přiletěla anglická písničkářka PJ Harvey, rozstonala se tak vážně, že ji ještě v zákulisí musel prohlédnout lékař.

Tehdy, před pěti lety, Harvey koncert nakonec odzpívala. Dnes už se ví, že za sebou kvůli své příští desce zrovna měla výlet do Kosova. Cestu do srbské vesnice, jejíž obyvatelé utekli před válkou a klíče od domů svěřili místní stařeně. Ta domy od té doby chodí udržovat, ačkoliv válka už skončila, jen vesničané se nevrátili.

PJ Harvey si to pečlivě zaznamenala − a teď, o pět let později, o kosovské "majitelce klíčů" zpívá na svém novém albu Hope Six Demolition Project. V pátek vyšlo také v Česku.

Šestačtyřicetiletá PJ Harvey, dvojnásobná držitelka ceny Mercury, se od začátku 90. let neustále proměňovala. Navazovala na punkery i novou vlnu alternativní muziky, hlásila se k feminismu a vyvracela ženské stereotypy. Otevřeně zpívala o sobě i svém sexuálním životě.

Pražané ji před pěti lety zastihli ve fenomenálním, ale už "politickém období", kdy se převlékala za jakousi černou vdovu. S ptačími pery na hlavě a autoharfou v ruce zpívala skladby z alba Let England Shake − silně politické desky kritizující válečná a koloniální angažmá Velké Británie ve 20. století.

Nová nahrávka Hope Six Demolition Project na to navazuje. Akorát že písničkářka zde "hraje" válečnou zpravodajku a Anglii nahradily Amerika, Kosovo a Afghánistán. Jedenáct nových skladeb, jejichž texty se odehrávají v chudé černošské čtvrti ve Washingtonu nebo na tržišti v Kábulu, vypráví o bezpráví, chudobě či dopadech války. Někdy přesně tak pateticky, jak to zní.

PJ Harvey si mohla odpustit kýčovitou píseň o chlapci, který s nataženou rukou žebrá o dolar. Je to ale jediný slabší bod alba, které písničkářka jinak poctivě "odpracovala" v terénu. Nahrávala zvuky ulice. Pročítala blogy vojáků sloužících v Afghánistánu. Z Kábulu jezdila do Bagrámu − to ještě předtím, než místní leteckou základnu začali hlídat čeští vojáci a pět jich na místě zemřelo při sebevražedném atentátu.

Čtyři písně vznikly z cest po Washingtonu, často za podivných okolností. Novinář deníku Washington Post minulý měsíc popsal, jak po městě vozil neznámou Angličanku a teď s překvapením zjistil, že šlo o Harvey a že ona jeho ironický komentář pronášený za volantem zhudebnila.

Jiní vyprávějí, jak si PJ Harvey v americké metropoli "několik hodin povídala" se sotva zletilou lesbickou dealerkou drog, později odsouzenou za padělání peněz. A tak podobně.

Své dvě předchozí desky PJ Harvey, sama kytaristka i saxofonistka, postavila na zvuku klavíru a autoharfy. Nové album je plné barytonsaxofonů či basklarinetů, které v hlubokých rejstřících podpírají elektrické kytary a údernou rytmiku. Jsou tu housle, varhany, někde dokonce flétny.

Harvey má za hlasem opět uměle přidanou ozvěnu a šplhá s ním, kam až její mezzosoprán dovolí. Čím výš, tím víc z ní mrazí. Celou dobu se za zpěvačkou spořádaně vinou sborové hlasy někdy až šesti mužů − nejpůsobivěji ve skladbě The Wheel, kde mužští enigmaticky bručí číslovku 28 tisíc, což byl v jistý okamžik počet vojáků mírových sil KFOR nasazených v Kosovu.

Nováčkem v sestavě je bubeník Kenrick Rowe, veterán reggae skupin z Londýna osmdesátých let, stálicí naopak duo producenta řečeného Flood a hudebníka Johna Parishe. S oběma písničkářka spolupracuje přes dvacet let.

Přestože má Harvey dávno víc americký než britský přízvuk a na nové desce "překřičí" i použitý úryvek starého amerického blues, zůstává nezaměnitelně britská. Třeba ironií − čím optimističtější melodie a nápěv čistý jako z anglické ukolébavky, o to větší hrůzy píseň vypráví.

Obecně je nová deska silně "protiamerická". Lze ji číst jako "zprávu OSN" kritizující zemi, která chce do světa vyvážet rovnoprávnost, ale neumí se postarat ani o obyvatele svého hlavního města.

PJ Harvey takhle nesmýšlí poprvé − když v BBC předloni jedinkrát moderovala politický pořad, veřejnoprávní rádio pak muselo ještě týden odepisovat na stížnosti, že šíří levičáckou agitku. (Nejdál zašel Ian Austin, bývalý poradce premiéra Gordona Browna, když pravil, že BBC si místo Harvey může příště rovnou pozvat Putina.)

Kritizovat Západ ale ještě neznamená vychvalovat Východ. Také deska Hope Six Demolition Project mohla klidně vzniknout jen z upřímného zděšení PJ Harvey nad tím, co po světě viděla.

Obyvatelé chudinské čtvrti ve Washingtonu se na písničkářku aktuálně zlobí, že prý v písni Community of Hope jejich život popsala banální zkratkou. PJ Harvey ale jen zhudebnila komentář místního průvodce, stejně tak skladby z Kosova a Afghánistánu mohou být pouhým "přepisem" názorů místních. Třeba je ta naivita záměrná. Třeba tím Harvey cosi říká o předsudcích a vytrácejícím se porozumění.

Ona, "anglická turistka", své písně složila na základě prvního dojmu z "rozvojových zemí". A když desku vloni natáčela v londýnském Somerset House, na oplátku se u toho sama nechala pozorovat. Tisíce jejích fanoušků tehdy v turnusech navštěvovaly studio a sledovaly písničkářku za sklem jako v zoo. Pozorovali, kterak PJ Harvey zpívá o tom, jak pozorovala jiné. To přece vůbec nezní banálně.