Sochař Jiří Příhoda novou výstavou konkuruje baroknímu patosu Trojského zámku

Měřítko ani velikost uměleckého objektu není cílem tvorby Jiřího Příhody. Přesto sochař patří společně se svým učitelem, nedávno zesnulým Alešem Veselým, k umělcům, jejichž práce se označují za monumentální.

Příhoda má za sebou řadu úctyhodných i překvapivých realizací, ale teprve v nynější částečné retrospektivě v pražském Trojském zámku vynikne jeho odhodlání a velké vize. Využil k tomu prostředí v centru velkorysé, byť přísné barokní architektury.

Své původně "grandiózní nesmysly" dokázal Příhoda přes veškeré překážky, které racionální společnost klade "zbytečnému umění", dotáhnout k objektům i prakticky využitelným. Ale cesta umělce s utopickými představami nebyla vůbec jednoduchá.

Na konci 80. let pracoval Příhoda jako solitér a poustevník v lese, kde opracovával kmeny padlých stromů, drakem na třísetmetrovém ocelovém lanku vyvolával blesk a spojoval nebe a zemi. Po absolvování Akademie výtvarných umění v půlce 90. let se jeho monumentální objekty − jako části těla velryb či kopie chrličů z mrakodrapu Chrysler Building − postupně transformovaly na práce v konkrétním prostoru a instalace, které jsou nepřenosné a vyjmutím z daného prostředí ztrácejí smysl.

V roce 1997 získal Příhoda Cenu Jindřicha Chalupeckého a o rok později svou laureátskou výstavu ve Špálově galerii pojal jako vytvoření filmové kašírky galerie. Tu v určitých poměrech zmenšil a divákovi skrz výkladní skříně ukázal prázdný prostor. V té době byli výtvarní kritici k Příhodově tvorbě skeptičtí. Marek Pokorný zmiňoval, že by sochař v jiném kontextu propadl a že opakuje cizí nápady, Tomáš Pospiszyl se domníval, že autor je akademický, až konformní.

Současná výstava v Troji potvrzuje Příhodu jako naopak velmi nekonformního, talentovaného a urputného snílka i pracanta, který své utopické vize myslí vážně a je schopen na jejich realizace čekat roky.

Kontinuitu své práce téměř přerušil během desetiletého vedení sochařského ateliéru AVU, který sám vystudoval. Ale to bylo jen zdání: trojská výstava je důkazem. I když starší práce jsou připomenuty spíše technickými výkresy a jen některými objekty, důslednost v hledání umělecké řeči i formy je fascinující.

Před zámkem, z něhož podle Příhody čiší strohost a neústupnost období rekatolizace, postavil zatím svůj největší monument − Sběratelovu archu. Stavba je složena ze základních geometrických útvarů krychle, koule a válce, které jsou sesazovány v počítači. Na jejím sníženém stropě se opakuje barokní střed fresky zámku Svaté Trojice, namalované profesionálními malíři filmové produkce Pavlem Šmídem a Jiřím Čihákem. Archa je symbolickým letním pavilonem fresky přiblížené téměř na dosah diváka.

Druhým na míru zámku připraveným monumentem je Helix. Název je anglickým překladem barokní šroubovice, což je nejpůvodnější příspěvek baroka do světové architektury. Příhoda šroubovici sofistikovaně a ve 3D programu přetvořil do uvnitř prázdného útvaru zvnějšku sevřeného do pravoúhlé struktury hranolu. Orientace Helixu je horizontální a pohled skrze něj umožňuje vidět místní baroko jako v kaleidoskopu. Z boku dílo připomíná pseudobarokní skříň.

Pohled zpět v čase potvrdil autora jako renesančního umělce. Příhodovy umělecké vize jsou výsostně estetické, minimalistické, technicky perfektní, časově třeba jednorázové, možná obsahově naivní, ale ve výsledku příjemně patetické.