Lesbické drama Carol se řadí po bok velkých amerických romancí, vyhýbá se přepjatosti

Začalo to drobným incidentem u prodejního pultu s panenkami. Americká spisovatelka Patricia Highsmithová si přivydělávala v obchodním domě, filmová práva na její první knihu s názvem Cizinci ve vlaku měl brzy koupit Alfred Hitchcock. Ona se ale zatím trápila vánoční rutinou. Když obsloužila jednu blonďatou zákaznici v norkovém kožichu, náhle se jí zatočila hlava.

Večer si jako v horečce sepsala námět na další román − žádné kriminální téma, jaké po ní budou požadovat nakladatelé díky obřímu úspěchu Cizinců ve vlaku. Romance o lásce dvou žen vyšla v roce 1952 pod pseudonymem, prodalo se jí přes milion kusů a po mnoha dekádách se nyní knihy chopil hollywoodský režisér Todd Haynes, specialista na dobové látky plné netradičních vztahů.

V dramatu Carol, které dnes vstupuje do českých kin, hraje "dámu v kožichu" Cate Blanchettová, mladou prodavačku Rooney Mara. A Haynes se opět ukázal jako tvůrce, který umí vyprávět osudové romantické příběhy, zasazené do rozklížené doby, čistě pomocí barev.

Nezávislý režisér Haynes se v devadesátých letech − podobně jako bratři Coenové − proslavil díky filmovému festivalu Sundance a patří k autorům takzvaného new queer cinema, hnutí, které se věnuje gay a lesbické tematice. Netočí však společensky angažované filmy.

Inspirován klasickými melodramaty režiséra Douglase Sirka z padesátých let, ukrývá Haynes témata represe a nerovných vztahů pod naleštěnou vizuální fasádu umělého hollywoodského světa.

Panenka od Blanchettové

Dalších 8
fotografií

Už jeho průlomový snímek Safe z roku 1995 nabízí hned po úvodní noční jízdě ulicemi s neuspokojivou sexuální dohrou rozjasněný detail na ruce ve žlutých rukavicích opečovávající květiny stejné barvy. Nejvýrazněji se Haynes přiblížil Sirkově zářivé virtualitě, pod níž se skrývají temné věci, v roce 2002 v dramatu Daleko od nebe, jež se odehrává v padesátých letech minulého století. Sama barva zde má moc vyprávět o hnutích v nitru postav.

V Carol se však Haynes spolu s kameramanem Edwardem Lachmanem neinspiroval v dobovém Hollywoodu, ale u newyorských fotografek Vivian Maierové či Helen Levittové, které zachycovaly městskou krajinu ve snímcích na pomezí reportážní fotografie a umění. A podobná směs naturalismu a romantické umělecké vize prostupuje celý film, který se řadí po bok velkých amerických romancí.

Vztah mezi mladou prodavačkou, jež ráda fotí, a ženou z vyšší sociální vrstvy, které lesbická minulost komplikuje rozvod, zachycují tvůrci na hrubozrnný šestnáctimilimetrový film, v nazelenalých a fuchsinových odstínech. V detailech a letmých pohledech ožívá tehdejší svět − s obchodním domem přeplněným lidmi i zaměstnanci, kde existuje i funkce podavače santaclausovských čepiček.

Ale ožívá také svět, v němž homosexualita je tabu a kde není prostor pro otevřené emoce jako v dobových melodramatech, přejících tradiční rodině. Přesto je náklonnost obou žen přítomna v každém okamžiku, ve velkorysých gestech Cate Blanchettové, ve stydlivém, rozpačitém počínání Rooney Mara, v pohledech očí i tónu hlasu.

Režisér Haynes zároveň tlumí i zesiluje city na plátně. Vyhýbá se experimentům, jaké vévodily jeho snímku Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, kde ústředního zpěváka hrálo šest různých osob včetně Blanchettové. A vyhýbá se i přepjatosti hollywoodských dramat − znepokojivé tóny umí evokovat důsledným snímáním světa v tlumených barvách a záběrech skrze špinavá či rozmlžená skla vozů a výkladních skříní.

Lesbické filmy často vyvolávají vyhrocené emoce a upozorňují na své téma. Haynes natočil naopak takřka obyčejný, citlivý i realistický snímek o lásce dvou lidí, který však má v nejlepších momentech sílu velkofilmu. Příznačně končí záběrem na tvář, ve které se skrývá celý svět.