Na opuštěnou horskou chatu padá první sníh. Hrdina Murakamiho románu odchází jako samuraj

Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco jiného než komiksy a euroamerický svět přiměl přemýšlet o tom, jestli by Nobelova cena za literaturu neměla skončit potřetí v historii v ostrovní zemi na východě. Oblibě japonského spisovatele, který západním stylem píše o východních problémech, propadli i čeští čtenáři.

Román Hon na ovci, jehož český překlad právě vychází, sice Murakami napsal už v roce 1982, tedy čtyři roky před globálním bestsellerem Norské dřevo, nabízí v něm ale všechno, co si čtenáři mezitím zamilovali: fascinující zápletku s fantaskními a symbolistními motivy, osudové vztahy a také slastně bolavý smutek nad nepochopitelností života.

Vypravěč příběhu, ve kterém nikdo nemá jméno, zato se odehrává v přesně odpočítávaných sedmdesátých letech, je nastávající třicátník a spolumajitel malé mediální firmy. Ta je jeho jediným životním úspěchem. Žena se s ním po čtyřech letech bezdětného a nevzrušivého manželství rozvedla. Jeho jediný přítel, spolužák, s nímž založil firmu, se mění v alkoholika. A on sám je předčasným starcem. Jako by jej nadbytek peněz, nuda a chybějící ambice přivedly do stavu nihilismu a poněkud samolibého sebepodceňování.

Murakami si s asijskou lehkostí nedělá hlavu s žánrem svého příběhu. Co zpočátku vypadá jako existenciální vzpomínání nebo hořká love story −, vypravěč se dozvěděl o smrti své první dívky − se brzy podobá detektivce a končí jako thriller.

Napínavé pasáže však Murakami stále zpomaluje všedními popisy. Výčtem cigaret, které postavy vykouřily (všichni a všude kouří), počtem vypitých sklenic whisky nebo hroznového džusu včetně poznámky, že při snídani hučel větrák, nebo popisem toho, co se dělo za oknem hotelového pokoje při celodenním čekání na telefonát.

Murakami je skvělý pozorovatel a přesně dávkované banality jsou stejně obrazotvorné jako dobrá hudba ve filmu.

I když spisovatel místo japonských reálií "prodává" spíš lásku k západní literatuře a hudbě, i tak ožívá obrázek tamních sedmdesátých let. V popisech města, které zasypává mořské břehy, aby na nich mohlo postavit nové věžáky a v nich zřídit další kanceláře. V líčení žen, jež jsou krásné, emancipované a citově závislé na nedovtipných mužích. I v poloprázdných barech, které ztratily šťávu a v nichž už nikdo nepouští jukebox a netlachá o knížkách − jak si to vypravěč i stejně starý autor pamatuje z let šedesátých.

Pozvolné, zadumané tempo románu se prudce zrychlí, když protagonistu vyhledá uhlazený mafián a učiní mu bizarní nabídku: buď do měsíce vypátrá jednu horskou ovci (již na ilustrační fotografii nechal hrdina náhodně otisknout v jistém reklamním časopise), nebo jeho firma zkrachuje.

Vypravěč se na cestu samozřejmě vydá, i když ne kvůli výhrůžkám nebo odměně, ale kvůli kamarádovi, který je už pár let nezvěstný a jen dvakrát o sobě dal vědět dopisem. To on pořídil a vložil do obálky fotografii s ovcí, která má, jak se ukáže, nadpřirozené schopnosti.

Na cestu vyráží se svou novou přítelkyní, jež je obdařena intuicí a nádhernýma ušima. Ta mu v pátrání náramně pomůže, těsně před cílem však zaplatí za obětavost ztrátou výjimečnosti. Z opuštěné horské chaty, na kterou se snáší první sníh, plačky odchází. Vypravěč musí před rozuzlením ovčí záhady protrpět deset dnů samoty. Jako samuraj, který před čajovým obřadem podstupuje odzbrojení a očištění mysli − dokonce se odnaučí kouřit.

Poslední, hororově psané stránky spolehlivě přilepí čtenáře k židli. Po dramatickém finále, kde nechybí ani výbuch, hrdina končí se svým dřívějším apatickým životem a ten pocit sebeobnovení je krásně nakažlivý.