Bilanční osmialbum písničkáře Janoty obsahuje vrcholy, rarity i muzikantovy typické "zlomyslnosti"

Vydání osmialbového souboru nahrávek písničkáře Oldřicha Janoty nazvaného Ultimate Nothing je dlouho očekávané, předem se však dalo odhadnout, že půjde o diskutabilní událost.

Janota nikdy nebyl hudebníkem, který si připraví skladbu, vybrousí ji do optimálního tvaru, předstoupí s ní před publikum a dál ji nemění. Podstata tvorby pro něj spočívá ve vývoji − písně, které začal považovat za hotové, obvykle přestal hrát. V době největšího tvůrčího rozmachu vydávat desky nemohl − o to víc vznikalo amatérských záznamů. A tak dnes existuje rozsáhlý archiv nahrávek, z nichž však není snadné složit reprezentativní obraz.

Sám Janota se ostatně vytvoření uceleného "portrétu" vždy bránil. Když začal dostávat nabídky od vydavatelů, starší písně už hrát nechtěl a odmítal i publikování dobových nahrávek. A když ho přece někdo přemluvil, přistupoval k věci s jakýmsi destruktivním sarkasmem. S ním sestavil i aktuální osmialbum, příznačně pojmenované Kompletní nic.

Oldřich Janota začínal jako typický folkař a trvalo mu dlouho, než se prosadil. Bylo mu třicet, když začala hrát jeho skupina Mozart K. s unikátní kombinací nástrojů (harmonium, mandolína, saxofon, elektrická kytara) a neobyčejně sugestivními písněmi.

Mozart K. vystupoval v letech 1980 až 1983 a krátce po jeho rozpuštění se Janota spojil s kytaristou Pavlem Richterem a baskytaristou Lubošem Fidlerem, dřívějšími členy alternativního rockového souboru Švehlík. Sdíleli zaujetí minimální hudbou a vytvářeli propracované zvukové plochy, dokonale korespondující s Janotovými magickými skladbami.

V roce 1985 se Janota nervově zhroutil a na scénu se vrátil až po dvou letech. Spolupracoval s violisty Irenou a Vojtěchem Havlovými, pak se vrátil k sólové tvorbě, s občasnými skupinovými projekty.

Janotova umělecká dráha je plná podivuhodných momentů. Jedna taková událost, možná až příliš často zdůrazňovaná, se odehrála v červnu 1984 na Folkovém kolotoči v Břeclavi.

Místo standardního festivalového koncertu se posluchači dočkali divoké koláže přednatočených pásků a "scratchování" gramofonu. Janota, Fidler i Richter tehdy už za sebou měli mnoho novátorských počinů, ale tohle byla planá provokace, vlastně se jen snažili naštvat publikum.

Nahrávku z Břeclavi − z tvůrčího hlediska velmi málo zajímavou − teď Janota se svou typickou zlomyslností do kompletu zařadil skoro celou, na úkor skutečně vydařených záznamů.

Hudebník to okomentoval slovy: "I takhle se to do hlavy nevejde. Ani mně ne. Ani po všech těch letech, vesmírnejch i jinech, co vod tý doby uběhly." Není lehké odhadnout, zda četné chyby v dokumentaci nejsou součástí promyšlené mystifikace. Nebo když Janota datuje vznik "levácké opery" Zrcadlová koza do "počátků 2. tisíciletí" − je to matematický omyl? Nebo jde spíš o nějaké tajemné sdělení?

Na těch osmi discích je pořád mnoho zajímavého. Reedice alba Žlutě, jistě jednoho z vrcholů Oldřichovy diskografie. Nahrávky sestavy Janota, Fidler, Richter z jara 1995 − trio se po deseti letech jednorázově sešlo ve studiu, ovšem z vydání připravovaného alba tehdy nic nebylo. Tak aspoň teď, po dalších jednadvaceti letech.

Na osmialbu jsou také ukázky z pásku, který skupina Mozart K. pořídila v srpnu 1982, kdy načerno nahrávala v bratislavském televizním studiu. Některé důležité skladby z Janotova repertoáru (Akát, Na kalužích olej) nyní konečně poprvé vycházejí, ale pořád jich dost zůstává nevydaných.

A tak nakonec převažuje trpký pocit z nedostatečně využité příležitosti. Dva papírové obaly, do nichž jsou disky vloženy, nesou čtyři nápisy: I love me, I hate me, I love you, I hate you. Janotův rozporuplný vztah k vlastní tvorbě i k svému publiku to vystihuje docela trefně.