Žádná česká škola brašnáře nevychovává. A tak se u Tlustých rozhodli vyučit mladé sami

Dílnu brašnářství u Tlustých naplňuje vůně lepidla, které devatenáctiletá Aneta Gretzová zrovna nanáší na kožené pásky. Její vrstevníci tráví všední dny ve školních lavicích, ona u ponku. Její učitelka, paní mistrová Tereza Hrdinová, pracuje u stolu hned vedle. Každý večer vyplňují třídní knihu, kam zaznamenávají, co se Aneta zrovna učí a jak jí to jde.

Naposledy trénovaly práci s hranou či přesnost krájení. Jsou tu i poznámky. "Aneta se nesoustředí. Dělá chyby, které si uvědomuje," píše se v třídnici. Jinak je podle Hrdinové šikovná, ale hlavně má to, co je dnes pro řemeslo nejdůležitější. Obrovské nadšení.

"Jak jsem se sem dostala? Přišla jsem, zářily mi oči a ptala jsem se ředitele Ivana Petrůva, jestli bych tu nemohla pomáhat. Zeptal se mě, jestli umím s kůží. Řekla jsem, že ne. Nikdy jsem s ní nepracovala. Máš čas? ptal se dál. Nemám, chodím do školy, odpověděla jsem. A on: Jsi moc mladá, nemáš čas, neumíš řemeslo, měl bych tě vyhodit. Ale líbí se mi tvoje nadšení," popisuje Gretzová své začátky.

Nakonec se domluvili. Měsíc chodila na předvánoční výpomoc. Pak si uvědomila, že nechce dělit čas mezi brašnářství a školu, kde trávila spoustu času, ale jen v malém procentu v tom viděla nějaký užitek pro svou budoucnost. "Tak jsem přišla za Ivanem a řekla jsem mu: Mám plán. Chci odejít ze školy a učit se u tebe," vypráví Gretzová.