Pracovní metoda Divadla Na zábradlí začíná selhávat, nová inscenace nedává moc smysl

Torza dvou měšťanských pokojů na scéně pražského Divadla Na zábradlí mají utržené stropy, jako bychom nahlíželi do domu po katastrofě. Postavy z nové inscenace Jana Mikuláška a Dory Viceníkové nazvané Posedlost žijí v těch pastelově vymalovaných troskách s retro nábytkem své zteřelé vztahy, milostné přitažlivosti, absurdní úchylky, samotu…

Ke komickým nebo absurdním výjevům, které se trochu přeludně vynořují z prostoru, hezky přiléhá věta spisovatele Michela Houellebecqa, jež zazní mezi nemnohými slovy na scéně: "Dny líně plynou, aniž za sebou zanechají stopu či vzpomínku; až jednou naráz přestanou."

Stejně tak po hodině a půl přestane inscenace, aniž bychom se o obyvatelích polozříceného obydlí dozvěděli cokoliv podstatného, kromě zjevné marnosti jejich života. Zůstává v nás zážitek nemilosrdně uplývajícího času ad hoc vyplněného absurdními, snovými nebo komickými situacemi, vesměs s příchutí veselé trapnosti.

Třeba hned ta úvodní, mírně existenciální, v níž Miloslav König přechází po bytě a posedává u televize, zatímco ze záznamníku telefonu se ozývají naléhavé vzkazy, že cosi zmeškal − schůzku s dívkou, svatbu, narození dítěte a nakonec i vlastní pohřeb.

Divadlo trochu vyčerpané svou kolektivní posedlostí

Další 4
fotografie

Když Jana Plodková po překotných úpravách svého zevnějšku i pokoje konečně plná očekávání otevře dveře, za nimiž se ozývá zvonění, na chodbě už nikdo není. Temperamentní Johana Matoušková se lascivně otírá o nábytek a hystericky se nabízí smutně netečnému partnerovi, kterého hraje Jiří Vyorálek. Vždy po odložení jeho brýlí si odskočí pro uspokojení k živočišně jednoduchému milenci v podání Leoše Nohy.

Tentýž sehraje s Ditou Kaplanovou manželské etudy: v jedné opakovaně předstírá infarkt u televize, ve druhé ho žena obdarovaná kyticí zahrne iracionálním obviňováním. Dívka Anežky Kubátové se zmrzačí, aby si milého, prchajícího před jejím slepičím horováním o zařízení bytu, udržela alespoň soucitem a pocitem viny.

Herci jsou bez výjimky skvělí. Dokonce i popisnějším výstupům, jejichž komika se nebezpečně blíží žánru televizní estrády, dokážou vtisknout nějakou jedinečnost a interpretační noblesu. Problém inscenace vytvořené metodou kolektivní improvizace, jíž je umělecké vedení Zábradlí dlouhodobě posedlé, je ale jinde. Drží pohromadě vytříbeným stylem, ovšem nedává moc smysl.

Už předcházející zdejší inscenace, které nevycházely z pevného textu, například Šedá sedmdesátá, Požitkáři, Šílenství, Anamnéza nebo Hamleti, upozorňovaly na artikulační limity divadla opřeného jen o poměrně široké abstraktní téma, jež se při zkouškách pod režijním dohledem obaluje nápady všech zúčastněných.

Očekávání zázraku divadla s vírou, že se ze společné energie a ducha souboru nakonec vždy zrodí něco pozoruhodného, přineslo nesporně výsledek: kompaktní, skvěle sehraný soubor, jakých je v Česku pomálu. Inscenace Posedlost je ale také nepřehlédnutelnou známkou toho, že pro tuto chvíli byla metoda vyčerpána.

Zatímco už rutinně − aspoň tak to vypadá navenek − aplikovaná divadelní metoda na Zábradlí začíná selhávat, takřka výhradní scénograf divadla Marek Cpin nepřestává překvapovat. Až dosud se zdálo, že velmi limitované možnosti zdejšího jeviště vyčerpal svými nápady v devadesátých letech tehdejší šéf Divadla Na zábradlí Petr Lébl. Ale architektura Cpinových scénografií k Požitkářům nebo nyní k Posedlosti na jeho práci fascinujícím způsobem navazuje a překonává ji. Cpinovy scénografie vlastně obstojí samy o sobě − tak bohaté představy a asociace vyvolávají. V Posedlosti možná zajímavější než celá inscenace.