Petr Fischer: Film Hlavu vzhůru radikálně mění tradiční půdorys sociálního dramatu

Sociální dramata, ať už filmová nebo literární, se obvykle soustřeďují na vykreslování pohnutého osudu lidí na okraji, kteří vzdor veškeré snaze po záchraně padají do sociální pasti. Někteří autoři, například český režisér Jan Prušinovský ve filmu Kobry a užovky, si vystačí s příběhem svých hrdinů a jen nenápadně umělecky útočí na systém, který tyto pohnuté osudy produkuje.

Systémová kritika je tu okrajová, jakkoliv je třeba i v Kobrách a užovkách patrné, že s lidmi, jejich morálními postoji a vztahy nejvíce cvičí peníze, které dávají status, možnosti, smysl.

Naopak v britském prostředí je zvykem napadat nemocný sociální systém přímočaře: systém jakožto zdroj všech problémových osudů. A tak se i taková Joanne Rowlingová ve svém prvním skutečném románu po Harrym Potterovi Prázdné místo, který je sociálním dramatem svého druhu, pouští převážně do rozkrývání složitých nitek sociálna v malém anglickém městečku.

Na konci knihy čtenář cítí, že město (Británii v malém) nejen do detailu a podrobně zná, ale také že by byl schopen sám okamžitě provést sociální reformu, aby už ze Systému, ze sítě společnosti, neodpadávali slabí a méně schopní jedinci.

V nejnovějším filmu Emmanuelle Bercotové Hlavu vzhůru, který loni zahajoval filmový festival v Cannes a který se nedávno dostal i do českých kin, se tento tradiční kritický půdorys sociálního dramatu radikálně mění. Režisérka sice sleduje svého Malonyho od šesti let, aby ukázala všechny peripetie, jež ho v šestnácti letech ženou na hranu zákona a do bran vězení, ale druhou rovinu netvoří kritika francouzského kapitalistického Systému, nýbrž jeho ospravedlnění, místy až chvála.

Společnost sice ve svém nitru rodí vyloučené lidi, jako je Malony nebo jeho matka, ale protože si je vědoma své dysfunkce, ba nemoci, vytváří sofistikovanou, až nutkavě fungující záchytnou síť, která dělá maximum, aby se vyloučení vraceli do společnosti.

Centrální figura, soudkyně Florence, kterou hraje Catherine Deneuvová, i kurátor Yanne mají s Malonym nekonečnou trpělivost. Společnost na jeho případ dává tisíce eur, přičemž výsledek je stále nejistý, neboť vyloučení je v "poníženém a uraženém" Malonym zadřené příliš hluboko. A přece se Malony, skrze trpělivost Systému (svých ochránců) a blízkost své dívky a syna, dostává zpátky do společnosti.

So­ciální drama režisérky Bercotové Hlavu vzhůru je až únavné tím, jak dokola předvádí nekonečný čas a energii, kterou společnost vynakládá, aby zachránila JEDEN lidský život. Desítky tisíc eur, stovky hodin terapií a cvičení… a přece se to vyplatí, protože jak praví tóra, zachránit jeden lidský život je totéž jako zachránit celý svět.

Zdá se, že film Hlavu vzhůru se ze sociálního dramatu mění v sociální utopii, protože − kolik takových Malonyů je…? Snímek ale říká jen tolik, že na skutečnou pomoc vylučovaným, které produkuje Systém, je třeba dát nejen dostatečné množství peněz, ale je třeba počítat i s tím, že jde o soustavný, únavný, skoro nekončící boj. Sociální nemoci jsou levné, vznikají rychle a hned, jejich léčení je naopak drahé a trvá dlouho.

Otočit sociální drama v sociální utopii, která navíc končí jako v Hollywoodu zrozením nového života, se zdá být kýčovité. Naštěstí tomuto konci předchází dost přesvědčivý výklad o tom, že jiná možnost − nekonečné kolo uvěznění a zoufalých pokusů vrátit se zpět, které končí novým pádem − je daleko dražší. Nejen lidsky, ale i společensky a nakonec i finančně.

To už se ale sociální drama skrze nezvyklou chválu přece jen funkční sociální sítě mění v rozvojovou politiku. Na počátku každé sociální práce, víme díky snímku Emmanuelle Bercotové, je rozhodnutí bojovat o každého, kdo vlivem všech možných okolností odpadává ze společnosti. A tak jako soudkyně Florence a kurátor Yanne se přitom musíme trpělivě vyhýbat pocitu, že za všechno si tihle lidé mohou sami a sami se také z této občas velmi husté kaše musí vylízat (blame the victim theory).

Něco takového si může dovolit jen společnost dostatečně bohatá, ale hlavně svobodně sebevědomá. To první nám už určitě nechybí, to druhé ještě bohužel ano.