Jak jsme kuli Železnou lady, dokud byla žhavá. Kniha popisuje, jak Česko vytvářelo kapitalisty

Proč se mohl v první půlce 90. let stát Václav Klaus takovým hegemonem nejen české politiky, ale také celospolečenské debaty o směřování státu? Po éře dojmologie tehdejších aktérů konečně knižně vyšel odborný náhled na dobu, kdy se normalizační socialistická společnost takřka přes noc proměnila v národ přesvědčených pravičáků.

Když si k sobě necháme svázat starší knihu historika Michala Pullmanna Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu a aktuálně vydanou studii Geralda Powera a Jaroslava Weinfurtera Thatcherismus v českých zemích, najednou to pochopíme.

Pullmann přesvědčivě popsal, jak se normalizační autoritářství spektakulárně zhroutilo také v jazykové rovině. "Život ve lži" popisovaný Václavem Havlem mohl fungovat, jen pokud člověk věděl, kde, kdy a jak lhát. Podle Pullmanna však po krachu marxistického ptydepe v roce 1989 zůstala poptávka po jasném jazykovém řádu, kterým lze hovořit o společnosti. A knihu končí provokativní tezí, že normalizace ve smyslu vyprázdněné mluvy a invaze floskulí trvá.

Přestože je Pullmannova kniha na konci zbytečně vyostřená a spekulativní a ta o thatcherismu v českých zemích místy plochá, obrázek je jasný: Klaus přichází s novou hegemonií, po které dezorientovaní postkomunističtí Češi úlevně sahají a z tradičně levicového národa je vmžiku filiálka britské Konzervativní strany. Vždyť i sám Havel po setkání s britskou premiérkou Thatcherovou při návštěvě Londýna v roce 1990 použil slova, že britská pomoc Československu "učí naše lidi myslet a chovat se ekonomicky".

Po několika měsících revoluční dezorientace jsme si tak byli opět jistí v kramflecích − místo socialistického člověka jsme vytvářeli nového, kapitalistického.

"Devadesátky" se nedají pochopit jen skrze statistiky HDP, ale především přes tuto "perestrojku ideologické nadstavby" společnosti. Jestliže v roce 1991 Madonna dokázala svým filmem S Madonnou v posteli fanouškům, že s ní každý vlastně tak trochu spí, totéž se v tu dobu podařilo Klausovi s odkazem Thatcherové. Odhodili jsme vyznamenání z brigád socialistické práce a jali se budovat ekonomicky liberální a sociálně-konzervativní pravicový ráj.

Jak moc jsme tomuto sebeklamu uvěřili, ilustrují například zjištění nizozemského výzkumníka Fonse Trompenaarse, podle kterého jsme se na počátku 90. let pokládali za větší individualisty než Američané.

Přes nepopiratelný tematický přínos knihy o thatcherismu v Česku je výsledek průměrný. V letmé skice života Thatcherové není zohledněna zásadní (a skvělá) autorizovaná biografie baronky od Charlese Moora. Podivný je i výběr klíčových událostí a jejich reflexe − zlomové okamžiky britského thatcherismu před rokem 1989 nelze přece zkoumat skrze Rudé právo, symbol umlčené veřejné sféry. Mnohem logičtější by byla "archeologie", kde a jak Klaus v Prognostickém ústavu doopravdy Thatcherovou objevil, když víme, že jeho povědomí o ideologických základech liberalismu a konzervativismu bylo někde pod kotníky politiků Ježka či Bratinky.

Kniha tak nemůže dost dobře popsat českou variantu (rétorického) thatcherismu, protože ty hlavní styčné plochy Klause a Thatcherové opomíjí − mimořádnou praktičnost, ostrý kontrast mezi uceleným jazykovým systémem a pragmatičností činů, cit pro posilování populárního a třeba i populistického konsenzu ve společnosti.

Jakkoliv jsou Pullmannova kniha a Powerova a Weinfurterova studie dostatečným základem k pochopení 90. let, možná ještě jeden promyšlenější rozbor rozpadu porevoluční hegemonie čekáme. Mohl by se jmenovat třeba Vzestup a pád klausismu.