Bratři v tricku v novocirkusovém představení na Jatkách 78 vypravili groteskní Funus

Český nový cirkus má rád příběh. Neoplývá tolika úchvatnými artistickými čísly, jaká předvádějí někteří zahraniční, především francouzští aktéři. Ti tuzemští se spíš snaží propojit dobře zvládnuté řemeslo s divadelní situací.

Žonglérské duo Bratři v tricku se v tomto kontextu etablovalo poetickou, formálně čistou a sympaticky staromilskou inscenací Plovárna. V ní dva muži na plovárně − atmosférou i dobovým zasazením připomínající Rozmarné léto − "bojují" o krasavici.

Na úspěšnou spolupráci s režisérkou Veronikou Poldauf Riedlbauchovou nyní duo navazuje novým projektem Funus v pražských Jatkách 78, ve kterém "bratry" Václava Jelínka a Adama Jarchovského doplňují další tři akrobaté. Po premiéře minulý měsíc bude mít představení tento čtvrtek reprízu.

Bratři v tricku vypravili groteskní Funus

Další 3
fotografie

Příběh jednoho pohřbu pracuje s komediálním potenciálem performerů a stojí na jednoduchém principu periodicky se opakujících "nevhodných" situací, narušujících a znevažujících pochmurně slavnostní atmosféru.

Groteska je nasnadě. Vdova po nebožtíkovi (Klára Hajdinová) nad rakví, tvořící dominantu scény, přehnaně "operně" vzlyká a během okázalého truchlení si nezapomíná kontrolovat make-up. Řečník se trápí s projevem ("Malí, drzí…" namísto "Milí, drazí…"), který nakonec začne větou "Zemřel… smrtí", a také vymyslet to mu dává zabrat.

Zásadní groteskní číslo, které se v různých variacích opakuje, využívá žonglérských kuželů coby nebožtíkových kostí. Řečník a kněz (Jarchovský a Jelínek) nejprve nedopatřením "utrhnou" zemřelému nohu a pak už si kosti dělají, co chtějí: létají z rakve do všech stran a aktéři se je pomocí různých žonglérských čísel − včetně využití hrobnické lopaty − snaží dostat zpět na správná místa.

Kontrast ke groteskním gagům vytvářejí ztišenější, vážnější pasáže, jako například akrobatické číslo loučení v rakvi, připomínající ozvuky milostného aktu.

Nebožtíkovi (Mattia Comisso) z rakve koukají pouze ruce, na kterých "tančí" a něžně se obrací i vzpíná vdova.

Druhá taková "neshozená" pasáž, jež vyvolává nechtěné vzpomínky, představuje jakési vypořádání s milenkou − femme fatale (Kristina Žebrová), která na podstatnou část představení opanuje prostor i všechny přítomné muže. S vdovou soupeří samozřejmě akrobatickou dovedností. Vrcholem je v tomto ohledu její ladně dokonalá a "sexy" akrobacie na tyči.

Vdovu nakonec podrží přátelé, muži se jí stávají podstavci, oporami, schody, po kterých upozaděná žena tančí a kráčí napříč prostorem.

Tyto dojemné obrazy loučení a vítězství nad fantomem milenky představují to nejlepší z Funusu − neotřelý obraz, překvapivé vyjádření emoce akrobacií.

Celek se ovšem trochu potýká s tempem. A také s potřebou jisté pasáže "odžonglovat" či vyplnit pohybem − především "choreografické" části působí lehce bezradně −, aby představení dodrželo předem určené schéma.