Dirigent Barenboim se Staatskapelle Berlin na Pražském jaru v pauzách zvyšovali napětí

Nedělní vystoupení Daniela Barenboima na Pražském jaru pro něj muselo být výjimečné − odehrálo se na den přesně padesát let poté, co dirigent na festivalu debutoval.

Koncertem, jenž sestával z Brucknerovy Páté symfonie, zároveň pokračovala Barenboimova fascinace skladatelem, kvůli němuž kdysi začal dirigovat.

Barenboim od dětství hraje na piano, dodnes paralelně vede kariéru dirigenta i klavíristy. Když na Pražském jaru roku 1966 debutoval, dirigoval Anglický komorní orchestr od klaviatury.

Dnes je aktivní i mimo hudbu, věnuje se politice a lidským právům na Západním břehu Jordánu i v Pásmu Gazy a nedávno v Berlíně uspořádal koncert pro uprchlíky.

O ničem z toho dirigent v Praze nestihl hovořit. Přiletěl už v sobotu, ale měl čas jen na půlhodinovou zkoušku, aby s orchestrem Staatskapelle Berlin otestoval akustiku Smetanovy síně pražského Obecního domu. Vyplatilo se − v sále, kde se zvuk leckdy "rozplizne", znělo těleso čistě a bylo pestře odstínované.

Barenboim v pauzách zvyšoval napětí

Dalších 13
fotografií

Brucknerovu Pátou si dirigent osvěžovat nemusel. Všechny skladatelovy symfonie kdysi natočil s Chicagskými i Berlínskými filharmoniky, aby se k nim roku 2010 ještě vrátil se Staatskapelle Berlin.

"Orchestr má zkušenost s Wagnerovými operami, což Brucknerovi dodává novou dimenzi, neboť Brucknera Wagner silně ovlivnil," vysvětlil tehdy Barenboim. Z projektu vytěžil také cyklus nahrávek pro Peral, své výhradně digitální hudební vydavatelství.

Také z nedělního koncertu bylo zjevné, že orchestr má Brucknera zažitého. Barenboim nastavil tempo první a druhé věty, později hráčům dopřál víc volnosti. Opakovaně mu stačilo gestikulovat jednou rukou, aby z nástrojové sekce vytryskl gejzír energie.

Orchestr hrál svědomitě, koncert na Pražském jaru byl jeho jediným výletem z Berlína tento měsíc, kde jinak uvádí Pucciniho, Verdiho a Weberovy opery.

Barenboim dirigoval bez partitury, do popředí vytahoval žestě i perkuse a místy skladbu roztahoval do wagnerských proporcí, aniž by utopil tišší pasáže. Kontrast mezi nimi a hlasitými momenty byl pak o to úchvatnější díky taktním, často jen vteřinovým pauzám, které u posluchačů zvyšovaly napětí.