Stalinův vězeň Šalamov svou prózu protrpěl, jeho kniha připomíná hrůzy gulagů

Málokdo z pamětníků dodnes chápe, proč se spisovatelé Varlam Šalamov a Georgij Děmidov tak pohádali a do konce života spolu nepromluvili. Přitom v zápiscích, které bývalí Stalinovi političtí vězni zanechali, jeden o druhém mluví s velkou úctou. Šalamov nazývá Děmidova "morálním pilířem", obdivuje jeho čestnost a nezlomnost. A v nyní česky vydané Šalamovově knize Mistr lopaty je Děmidov hlavní postavou povídky nazvané Inženýr Kiseljov. Autor ji přitom napsal těsně po roztržce se svým přítelem.

Strávili spolu skoro tři roky v sovětském gulagu na Kolymě v letech 1945 až 1947, tedy někde uprostřed jejich přibližně desetiletého trestu. Po propuštění z pracovních lágrů o sobě neměli nejmenší zprávy. Až za deset let se potkali v Moskvě díky náhodě. Radost však vystřídaly dopisy plné rozhořčení a poté mlčení.

Oba se přitom na svobodě pustili do stejné práce. Začali zapisovat události z galejnického života. Šalamov, jak ukazuje jeho první kniha Kolymské povídky i druhý titul Mistr lopaty, nejprve sám sobě položil otázku, jak má psát o hrůzách, pro které nestačí obyčejný literární jazyk. Podobně jako svědkové holokaustu klasický jazyk odvrhl. Stejně tak formu, protože ani ta nedokáže vystihnout pravou hrůzu koncentračních táborů či sovětských pracovních lágrů.

Šalamov tak vytvořil koncept "nové prózy", která má zrcadlit pravdu, v níž není místo pro fabulaci. Tato próza musí být natolik čistým odrazem prožité skutečnosti, až její literární rozměr ustoupí funkci dokumentu. Nová próza dokonce nemá být literárním útvarem, musí to být próza "protrpěná" a prožitá.

V povídkové knize Mistr lopaty Šalamov schválně nechává spoustu gramatických chyb, opakování, nezdařile zformulovaných vět, výroky hrdinů bývají "odervány" v půli slova. Gramatické postupy odrážejí napjatou situaci v táborech, kdy na smrt vyčerpaní lidé ztráceli schopnost vyjadřovat se a myslet tak, jak byli zvyklí.

Šalamov odhodil chronologické vyprávění a zásadně neuvádí čtenáře do děje. Jedním úderem, několika prvními slovy povídky, přenáší čtenáře přímo do probíhajících událostí a tím ho staví do stejné pozice, v jaké byli političtí vězni: nechápali, co přesně se kolem děje, intuitivně se přizpůsobovali, přehodnocovali navyklý způsob uvažování.

Když Šalamov dopsal Kolymské povídky, poslal mu Děmidov několik svých novel o lágrech a vězeních. Šalamov se v dopisech nezdržel jízlivých komentářů a při osobním setkání se oba pevní lágroví přátelé málem poprali. Děmidovova dcera vzpomíná, jak stáli proti sobě − oba vysocí, mohutní, čelo proti čelu a křičeli jeden druhému do tváře kvůli literární tvorbě.

Děmidov, vzděláním inženýr, vyrostl na klasické ruské literatuře. Psal povídky s dobře vystavěným příběhem a rozpracovanou psychologií postav v tradici Tolstého či Dostojevského. Tam, kde si Šalamov vystačil s povídkou na jednu stránku, Děmidov potřeboval stran dvacet. Tam, kde Šalamov staví čtenáře před pocit nepochopení a překvapení, Děmidov trpělivě vysvětluje příčiny jednání postav. Tam, kde u Šalamova povstává čistě mužský svět plný boje o přežití, osamělosti a ztráty schopnosti myslet, Děmidov plní stránky plejádou kriminálnic, politických vězňů, stráží, schůzek, dopisů a zárodků nového života v lágrovém prostředí.

Taková různorodost formy, kterou autoři sdělují osobní zkušenost, je přitom v takzvané lágrové literatuře velmi vzácná. Setkáváme se v ní nejčastěji s chronologickým vyprávěním viděného ve formě memoárů. Autorů, kteří ztvárnili své prožitky skutečně prozaickým způsobem, je pouze několik.

Kniha Mistr lopaty je srozumitelná, drsná a její kvality vynikají i díky výbornému překladu. Když ale čtenář objeví Děmidova jako hlavního hrdinu textu Inženýr Kiseljov, zjistí, že v této jediné povídce z celé knihy líčí Šalamov osud bývalého přítele navzdory svým literárním principům. Děmidovův příběh popisuje chronologicky a obsažně, dokonce se blíží přítelovu literárnímu stylu jako nikde jinde v povídkách z Mistra lopaty.

Nepřipustil tím nakonec Šalamov − bez ohledu na svůj manifest "nové prózy" −, že popisovat niternou zkušenost z nesdělitelného musí každý vlastními slovy? Kniha Mistr lopaty tak otevírá interpretace nejen života v nesvobodě, ale také práva na to, přinést strhující svědectví o nepředstavitelné zkušenosti vlastním osobitým způsobem.