Ach, ta báječná společná podívaná

Kino zase žije. Tedy alespoň v Česku. Návštěvnost a tržby v loňském roce překvapivě rostly a byly nejlepší za posledních 15 let. A letošní rok − naznačuje první čtvrtletí − by mohl být ještě lepší.

Apokalyptická vize přelomu tisíciletí, podle níž kina dříve či později padnou, protože se lidé přesunou před obrazovky domácích kin, se nenaplňuje. Máme jásat? Opěvovat kulturnost české společnosti? Radovat se, že filmové umění pořád táhne?

Nic takového. Do kina nás dostávají převážně odpočinkové filmy, mezi něž patří i nejúspěšnější české snímky poslední doby, Lída Baarová Filipa Renče či komedie Padesátka Vojty Kotka. V kinech se nejraději tísníme na filmech, jako jsou Mimoni či nejnověji Angry Birds; tedy "popcorn a coca-cola", žádné velké umění, jakkoliv Česko disponuje docela hustou sítí artových kin a má nejvíce artových distributorů na počet obyvatel ve střední Evropě!

Ne, jistě, není na tom nic špatného. Film byl a je především zábavní průmysl, a plní-li kina průmyslově dokonalé a vyleštěné produkty, dělá vlastně přesně to, co se od něho žádá. Sype! Funguje!

Martin Čihák z pražské FAMU tomuto druhu filmů říká "sšelmilá kinematografie". Jsou to produkty, které nás šelmovsky, lstivě (tak, že to nevidíme a ještě tleskáme) odvádějí od filmu jakožto média, jež umožňuje nejenom vidět jinak, ale především spatřit základní struktury světa, které si běžně neuvědomujeme (to, jak konstruujeme prostor a čas; situovanost vidění; projekce vizí apod.).

Film je pro Čiháka pořád hlavně experiment, hledání obrazivosti, jenže na něco takového se v kině skoro nedá narazit, neboť postmoderní film se scvrkl a poté rozštípl vedví: stal se specifickým literárním vyprávěním, byť vypráví obrazem (ale je to pořád literatura, ne film); nebo je podívanou − opulentním předváděním technologických možností simulace, při němž je obsahem sám způsob vizuální exhibice.

Do kina se chodí především na podívanou. Tu a tam se objeví i složitější, či dokonce intimnější vyprávění, ale skutečné romány v obrazech dnes putují především do televizí. Všechny ty nové televizní seriály, Domy z karet, Hry o trůny a další produkty takzvané Quality TV, nejsou ničím jiným než pokusem přinést originální balzakovskou všednodennost do každého domu a bytu. Tedy tam, kde se odehrává, tam, kde ji žijeme.

Ke konzumaci tohoto druhu audiovize už není kinosál potřeba, protože ke skutečnému zážitku nevyžaduje okamžité kolektivní sdílení obrazu. To se děje až ex post, v diskusích a debatách na sociálních sítích, kde se de facto píšou další pokračování televizních románů, které dříve či později určitě přijdou. Musí přijít, jinak by se naše každodennost vyprázdnila na dřeň a co pak (proboha, snad ne žít?). A celý proces začíná nanovo…

Na kina tak zbývají prostoduché komedie, ale hlavně zmiňovaná podívaná (animáky, akce, filmy z budoucnosti). I ta je sice různého druhu, různých kvalit, ale jedno má společné: fascinaci velikostí plátna, dynamikou střihu a hloubkou zvuku. Jde o filmy, které jsou s to diváka přitáhnout do kina, protože jej umějí na čas přikovat do sedačky. Prožívaná emocionální orgie, která je vždy silnější, je-li společně sdílená (to je a bude podstata nejen sšelmilého filmu), připomíná huxleyovské "pocitové filmy", které spisovatel předvídal už před desítkami let.

Něco takového se u domácího kina dost dobře prožít nedá, a tak kino znovu ožívá, čím více "D", čím více dimenzí, tím větší "haluze".

Ano − kino, to je dnes víc drogové opojení než umělecké vytržení. Víc halucinace než inspirativní fantasma. A přece tam, kdesi na okraji, v síti malých kin, která se vzdor obrovským multiplexům v Česku znovu mají k životu, jako by docházelo k novému, antihalucinačnímu pohybu.

Kinematografie se tam vrací sama k sobě, snaží se ze sebe setřást onu sšelmilost a naopak otevřít "původní" zkušenosti promítání filmu. Společnému hypnotickému vytržení, které je s to ovlivňovat nejen jednotlivé psychiky, ale i psýchu kolektivní.

Film neumřel − film žije. Ale k tomu, abychom se s ním reálně potkali, potřebujeme mnohem víc, než jen si s plným kornoutem sednout a nechat se na dvě hodiny přibít do sedačky.