Dva v náznaku zrcadlově vyvedené interiéry, oddělené plexisklem. Na jedné straně hemžící se panoptikum až groteskně směšných bytostí, na straně druhé žena, k níž se všichni vztahují, ale za průhlednou stěnu se nedostanou.

Na tomto nápadu staví režisér Jan Nebeský svou již třetí ibsenovskou inscenaci v pražském Divadle v Dlouhé − Hedu Gablerovou. Na Divokou kachnu a Eyolfka navazuje kromě zřetelného rukopisu a mnoha detailů i opětovným obsazením Lucie Trmíkové a Jana Vondráčka do rolí ústředního manželského páru.

Heda je tu zobrazena coby svého druhu amazonka, s agresivně trčícím copem a − příznačně − v mužských botách. Nedokáže vystoupit ze svého společensky podmíněného života ani se s ním smířit. Pro tuto nezúčastněně pobavenou manipulátorku jsou ostatní jen figurkami ve hře, sloužícími k zabíjení nudy.

Plexisklo v jednotlivých situacích vysvětluje Hedin vztah k ostatním − na manžela, který do něj stále naráží, se ani nepodívá, "kamarádku" Teu otvorem v plexiskle během zlovolně "přátelského" štěbetání mučí. Oproti ostatním však Heda vyniká přirozeností.

Především mužské osazenstvo jejích nápadníků je přehlídkou zženštilé trapnosti a nepůvodnosti. Hrají v nevkusných a nedůstojných kostýmech, pro Nebeského inscenace typických. Tentokrát jsou křiklavě "kohoutí". Navíc herci chodí nalíčení, v ženských parukách a v lodičkách na podpatcích.

JUDr. Brack (Miroslav Hanuš), vyjadřující se v úlisně výhrůžných metaforách, na sebe bere podobu jakéhosi světského principála. Hedin změkčilý a neschopný manžel, dr. Tesman, opanovaný výhrůžně vlezlou tetičkou (Jaroslava Pokorná), má chování i fyzické projevy nedospělé naivky, které ke konci střídá podobně komická fasáda akčního hrdiny.

Čin, pro který se rozhodl, má do hrdinství daleko. Jedině ve chvíli, kdy zažívá skutečné dilema, jak naložit se ztraceným rukopisem svého kolegy Løvborga, a kdy se Tesmanova duše pere s pravdou, vypadá přirozeně − jako profesor z dob Ibsenových, jako člověk.

Největší posun v interpretaci postavy nastává v případě Eilerta Løvborga (Robert Mikluš), akademického soupeře dr. Tesmana a bývalého enfant terrible. Løvborg je svou okázalou osudovostí a groteskně vyšponovanou polohou filmového milovníka i neurotickými projevy zbaven vážnosti a tragické polohy.

Nic není krásné (opravdové, velké), jak by si Heda přála. Nakonec ani její smrt, zobrazena na plátně jako komiksový výjev, okomentovaný v bublinách výkřiky Bang! a Krása. Kolem se dál v nádechu dekadence pokračuje v nepoučeném, nezúčastněném žití.

Divadlo

Henrik Ibsen: Heda Gablerová
Režie: Jan Nebeský
Praha, Divadlo v Dlouhé, premiéra 21. května

"Chtěl bych, aby mne všichni viděli v celé blbosti," zní jeden z citátů filozofa a spisovatele Egona Bondyho, jejichž předčítáním hru prokládá sexy služka Berta, kterou režisér zbavil vlastních slov a za plexisklem v zadním plánu ji využívá coby demonstraci zbytnosti i hříšnosti zhýčkané společnosti.

Nebeský postavy obnažuje v duchu Bondyho citátu a nepotřebuje k tomu víc než svou obvyklou metodu fyzického zhmotňování duševních stavů a tím i poukazování na obrovské rozpory mezi vyřčeným a míněným, což často vyznívá groteskně-komicky. Tedy kromě ukázněně přesných, skvělých hereckých výkonů.

Samo o sobě to stačí. Pak ani nevadí, že bez většiny "nadstavbových" nápadů − citátů z Bondyho a psychoanalytika C. G. Junga, promítání smrtelných hříchů na plátno, propadající se podlahy − by se divák obešel.