Jan Nebeský obnažuje postavy tak, aby v jeho inscenaci Ibsena byly vidět v celé blbosti

Dva v náznaku zrcadlově vyvedené interiéry, oddělené plexisklem. Na jedné straně hemžící se panoptikum až groteskně směšných bytostí, na straně druhé žena, k níž se všichni vztahují, ale za průhlednou stěnu se nedostanou.

Na tomto nápadu staví režisér Jan Nebeský svou již třetí ibsenovskou inscenaci v pražském Divadle v Dlouhé − Hedu Gablerovou. Na Divokou kachnu a Eyolfka navazuje kromě zřetelného rukopisu a mnoha detailů i opětovným obsazením Lucie Trmíkové a Jana Vondráčka do rolí ústředního manželského páru.

Heda je tu zobrazena coby svého druhu amazonka, s agresivně trčícím copem a − příznačně − v mužských botách. Nedokáže vystoupit ze svého společensky podmíněného života ani se s ním smířit. Pro tuto nezúčastněně pobavenou manipulátorku jsou ostatní jen figurkami ve hře, sloužícími k zabíjení nudy.

Plexisklo v jednotlivých situacích vysvětluje Hedin vztah k ostatním − na manžela, který do něj stále naráží, se ani nepodívá, "kamarádku" Teu otvorem v plexiskle během zlovolně "přátelského" štěbetání mučí. Oproti ostatním však Heda vyniká přirozeností.

Především mužské osazenstvo jejích nápadníků je přehlídkou zženštilé trapnosti a nepůvodnosti. Hrají v nevkusných a nedůstojných kostýmech, pro Nebeského inscenace typických. Tentokrát jsou křiklavě "kohoutí". Navíc herci chodí nalíčení, v ženských parukách a v lodičkách na podpatcích.

JUDr. Brack (Miroslav Hanuš), vyjadřující se v úlisně výhrůžných metaforách, na sebe bere podobu jakéhosi světského principála. Hedin změkčilý a neschopný manžel, dr. Tesman, opanovaný výhrůžně vlezlou tetičkou (Jaroslava Pokorná), má chování i fyzické projevy nedospělé naivky, které ke konci střídá podobně komická fasáda akčního hrdiny.

Jan Nebeský obnažuje postavy tak, aby v jeho ibsenovské inscenace byly vidět v celé blbosti

Dalších 6
fotografií

Čin, pro který se rozhodl, má do hrdinství daleko. Jedině ve chvíli, kdy zažívá skutečné dilema, jak naložit se ztraceným rukopisem svého kolegy Løvborga, a kdy se Tesmanova duše pere s pravdou, vypadá přirozeně − jako profesor z dob Ibsenových, jako člověk.

Největší posun v interpretaci postavy nastává v případě Eilerta Løvborga (Robert Mikluš), akademického soupeře dr. Tesmana a bývalého enfant terrible. Løvborg je svou okázalou osudovostí a groteskně vyšponovanou polohou filmového milovníka i neurotickými projevy zbaven vážnosti a tragické polohy.

Nic není krásné (opravdové, velké), jak by si Heda přála. Nakonec ani její smrt, zobrazena na plátně jako komiksový výjev, okomentovaný v bublinách výkřiky Bang! a Krása. Kolem se dál v nádechu dekadence pokračuje v nepoučeném, nezúčastněném žití.

"Chtěl bych, aby mne všichni viděli v celé blbosti," zní jeden z citátů filozofa a spisovatele Egona Bondyho, jejichž předčítáním hru prokládá sexy služka Berta, kterou režisér zbavil vlastních slov a za plexisklem v zadním plánu ji využívá coby demonstraci zbytnosti i hříšnosti zhýčkané společnosti.

Nebeský postavy obnažuje v duchu Bondyho citátu a nepotřebuje k tomu víc než svou obvyklou metodu fyzického zhmotňování duševních stavů a tím i poukazování na obrovské rozpory mezi vyřčeným a míněným, což často vyznívá groteskně-komicky. Tedy kromě ukázněně přesných, skvělých hereckých výkonů.

Samo o sobě to stačí. Pak ani nevadí, že bez většiny "nadstavbových" nápadů − citátů z Bondyho a psychoanalytika C. G. Junga, promítání smrtelných hříchů na plátno, propadající se podlahy − by se divák obešel.