Bez práce peníze? NE

Co by si poněkud sklerotická Evropa počala, kdyby neměla Švýcarsko! Tamní systém lidových iniciativ a neustálého hlasování v referendech už do celoevropské debaty přinesl spoustu originálních myšlenek. Ta o nepodmíněném základním příjmu ale patří bohužel mezi ty šílenější. Její příznivci mají po ruce spoustu dobrých argumentů, proč se dosavadní pracovní trh hroutí. Ale místo léku nabízejí jed. Rovnou nepodmíněnou finanční dávkou boří výdobytky evropského sociálního státu, jehož princip od Bismarcka zní: stát se o vás postará, ale něco za to bude chtít − dostatečně zestárnout, pracovat či si hledat práci, žít s nějakým hendikepem. Adresnost dávek a tím pádem i možnost daňové solidarity vysokopříjmových s nízkopříjmovými bychom ale nyní rozbili a za nemalé peníze řekli: Jděte a dělejte si, co chcete.

Myšlenka základního příjmu je stará několik staletí a trochu nešťastně se tímto termínem označují dvě zcela rozdílné myšlenkové školy. Ta je jedna je správnou cestou, ale o ní se nyní bohužel v souvislosti se švýcarským referendem nebavíme. Před půl stoletím nobelista Milton Friedman navrhl převést sociální systém do jednotné finanční dávky, ale chtěl ji vyplácet prostřednictvím negativní daně z příjmu, tedy daňové vratky. Kouzlo tkvělo v tom, že čím si člověk méně vydělal, tím by byl jeho daňový bonus vyšší. Friedmanovský základní příjem však tedy vlastně není nepodmíněný, je naopak silně podmíněný prací. Vazba mezi mezi prací a prostředky na obživu se neruší, naopak posiluje.